Když jsme koukali na hvězdy

7. - KAYLA

 „I'll let you be in my dreams, if I can be in yours."
- Bob Dylan

Benjamin mi řekl, že s Mads budou na hřišti od tří do šesti, takže když budu chtít, rád mě uvidí. Jo, přesně tak to řekl.

Ve čtyři hodiny, kdy už hřejivost slunečních paprsků začínala slábnout, se převléknu do černých legín, růžové sportovní podprsenky a černé mikiny na zip, kterou nechám z poloviny rozepnutou.

Zaťukám na dveře od Adriannina pokoje. „Jdu na kolo."

Addy, která má na sobě pořád svou roztleskávačskou uniformu, přikývne. „Užij si to."

„Díky." Dveře opět zavřu a seběhnu dolů. Rodiče jsou ještě v práci, takže rovnou vběhnu do garáže pro kolo. Nasadím si na hlavu helmu a rozjedu se směrem k hřišti.

„Kayla!" zajásá Mads a rozeběhne se ke mně, jakmile seskočím z kola. Trochu se skrčím, abych ji objala. Pak už očima najdu Benjamina. „Benjamin Howard," pozdravím ho tentokrát první já.

Uculí se na mě. „Kayla Jacobsová, rád tě vidím."

„Půjdeš se mnou na skluzavku?" škemrá Mads a já její žádost ráda přijmu.

„Bude mi potěšením, Mads."

A pak se další hodinu vkuse kloužeme, houpeme na houpačce a honíme se v písku. Když pak polomrtvá dosednu na lavičku vedle Benjamina, jsem vyčerpanější než po desetikilometrovém běhu nebo dvouhodinovém plavání. Mads oproti tomu vypadá pořád plná energie. Pobíhá po pískovišti, věší se na houpačky a za celou tu dobu, co tu jsem, ještě neshodila široký úsměv. „Dá zabrat, že?" zubí se Benjamin. Podá mi láhev vody a já ji vděčně přijmu. A polovinu jí vypiju. Jemu to ale zdá se vůbec nevadí, protože se na mě pořád usmívá.

Už jsem říkala, jak krásnej má úsměv? Myslím, že asi jo.

„Fakt jsem rád, že jsi přijela, Kaylo."

„To se nedivím, aspoň jsi měl chvíli klid."

„Nejen kvůli tomu," zavrtí hlavou. „Rád tě vidím i mimo školu, víš? To, co tě baví."

„A proč?" zeptám se překvapeně.

„Vždycky jsem byl zvědavej, co děláš kromě toho, že pobíháš z jedný přednášky na druhou."

Uculím se. „A co jsi zjistil?"

„Třeba že ráda jezdíš na kole. A že máš buď fakt ráda děti a nebo máš svatou trpělivost, když si vydržíš hodinu hrát s cizím dítětem."

„Mám ráda děti."

„Jo?"

S úsměvem přikývnu. „Mám v hlavě takovou vizi – sebe s prvními vráskami v obličeji, jak ležím na nemocniční posteli. Kolem ramen mě objímá můj manžel a sestřička mi vkládá do náručí miminko. Po tváři mi stékají slzy štěstí a před sebou mám zářnou budoucnost. Budoucnost plnou dětského smíchu a lásky."

Benjamin mě poslouchá s takovým zaujetím, jako by ho vážně upřímně zajímalo, co mu říkám. Fascinuje mě to.

Rychle zavrtím hlavou. „Promiň, nevím, proč ti to tu vykládám."

„Taky mám jednu podobnou představu."

„Jakou?" zeptám se se zájmem.

„Klečím v trávě pod zářivě modrou oblohou a slunečními paprsky, které už pomalu začínají hřát. V houpací síti leží moje krásná žena právě kojící naše novorozené miminko. Proti mně běží náš prvorozený syn s tmavými vlásky a zářivým úsměvem. A já jsem naprosto dokonale, bezpodmínečně šťastný."

Hledím na něj naprosto zaskočeně. Kdyby se mě někdo před pár týdny zeptal, co si myslím o Benjaminu Howardovi, nebylo by to nic hezkýho. Ale teď... možná jsem se v něm opravdu mýlila. Možná je jiný než Cameron a ostatní hokejisti. Benjamin Howard možná má srdce.

„Bene!" křikne na nás odněkud Mads, což nás kompletně vytrhne z transu. Trhneme hlavou tím směrem a všimneme si, že se k nám řítí s vyděšeným výrazem.

„Mads? Co se děje?" ptá se jí Benjamin vyděšeně. Mads mu vběhne do náruče se slzami v očích.

„Tam vzadu," hlesne a ukáže někam za sebe, „je tam pejsek. On tam... kňučí a má hrozně kostnatý nohy."

Benjaminovi se zjevně uleví, že ji nikdo nesledoval nebo neobtěžoval, jelikož toho jsem se bála i já, když jsem viděla šok v jejích očích. Benjamin ji chytne za ruku a pobídne ji, ať nás dovede k němu.

Zavede nás k okraji lesa, který začíná jen pár metrů od hřiště. Opatrně vstoupíme dovnitř. „Co jsi, do háje, dělala v lese, Madelaine?! To z tebe člověk nemůže ani na chvíli spustit oči, aniž bys někam utíkala?"

„Promiň," šeptne, zatímco se jí po tvářích valí další a další slzy.

Benjamin ji sevře v náručí, zatímco se mu ve tváři zračí strach a úleva. „Tamhle je," prozradí nám Mads a ukáže k nevelkému posedu deset metrů od nás. Rozeběhne se k němu a my ji následujeme.

Venku už se pomalu začíná stmívat, takže les působí děsivěji. Sama bych sem nevkročila ani za nic.

Uvidím ho jakmile dojdeme k posedu. Leží zubožený v jehličí, přivázaný vodítkem k dřevěnému podstavci. Z boků mu vykukují žebra, nožičky má potažené zkrvavenou srstí. „Pane bože," vzlyknu. Sesunu se k němu a on se odtáhne. Bojí se.

„Někdo ho tu nechal," poznamená Benjamin. Mads ho pevně drží za ruku. „Musíme zavolat policii."

„Zbláznil ses? Nikdy nezjistí, kdo mu to udělal, a on akorát skončí někde v útulku."

„To ne!" vyjekne Mads.

„A co chceš dělat, Kaylo? Já si ho nemůžu vzít domů."

„Ale já jo," slyším se říkat. Zvednu se ze země a když shlédnu na to zubožené štěňátko, sevře se mi srdce. „Máme za domem nepoužívanou stodolu. Táta už se roky chystá ji zrenovovat a udělat z ní svou osobní dílnu, ale všichni víme, že to stejně neudělá, jelikož na to prostě nemá čas. Jako malé jsme si tam s Addy hrály, ale ani ona už tam nechodí. Je to perfektní místo, kde ho schovat." Pohlédnu zpátky na Benjamina. „Než vymyslím něco lepšího."

Ahoj!
Konečně je tu pátek a s ním i nová kapitola. Budu moc ráda, když mi do komentářů dáte vědět, jak se vám příběh zatím líbí.
Děkuju moc ❤
Romča