Když jsme koukali na hvězdy

15. - KAYLA

 „... but I lost myself when I lost you."
- Lana Del Rey

O hodinu později se všichni tři posadíme ke stolu v kuchyni. Wade si dal po náročné práci na zahradě sprchu, takže se mu ve vlasech ještě třpytí kapičky vody. Georgia pěje ódy na kuřecí, které se podle jejích slov rozpadá stejně jako vztahy dnešních celebrit. Nad tím přirovnáním jsme oba s Wadem vyprskli smíchy.

„Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho s tak vytříbeným smyslem pro humor," nadhodí Wade se slzami od smíchu.

„To jsem se naučila od-"

V ten moment se zasekne. V očích se jí mihne šok, ale rychle ho zase setřese. „To jídlo je výborné, drahoušku. Měla by ses vařením živit."

„Je to jen maso a zelenina, Georgio. To by zvládl i Wade."

„No dovol!" ohradí se ihned. „Chceš snad říct, že neumím vařit?"

Georgia se rozchichotá. „Mám tě ráda, zlatíčko, ale když jsi mi naposledy uvařil, měla jsem náběh na otravu jídlem."

„To ale byla vina toho tuňáka, co tu ležel už tak dvacet let. Jak jsem to mohl tušit?"

„A termín datum expirace ti nic neříká?"

Wade si odfrkne a nacpe si pusu bramborovou kaší. „Obě jste zlý, abyste věděly."

„Jsme na to pyšné," mrkne na něj Georgia.

Po obědě doprovodím Georgiu do pokoje. Každé odpoledne si dává šlofíka, během kterého poklidím v domě a na večer se vracím domů. Dneska jsem s ní domluvená, že zmizím o něco dřív.

„Zítra mi povíš o tom chlapci, dobře? A přines mi nějakou jeho fotku, ať vidím, jací kluci se dneska holkám líbí."

„Přinesu," slíbím jí s úsměvem, „a teď už spi."

„Dobrou, drahoušku. Zítra se na tebe těším."

„Já na tebe taky."

Georgia zavře oči a já za sebou potichu zavřu dveře. Sejdu schody dolů a přisednu si na pohovku k Wadovi, který na mě čekal.

„Tak jaký jsi měla týden?" zeptá se mě zvídavě. Moje přátelství s Wadem je zvláštní. Nejsme si tak blízcí jako s Natem, ale Wade mě zná zase z jiné stránky. Nezná mě jen jako ségru kapitánky roztleskávaček, zná mě jako starostlivou a hodnou holku, co o víkendech vypomáhá staré ženě v jejím luxusním sídle.

„Byla jsem na hokeji," prozradím mu a on podle očekávání překvapeně vytřeští oči.

„Ty a na hokeji? Myslel jsem, že hokej nesnášíš."

„Ségra chtěla, abych šla s ní a podpořila jejího kluka. A nakonec to vlastně nebylo tak hrozný, jak jsem si myslela."

„Vědět to, vzal bych tě na hokej už dávno. A na lepší než je ten univerzitní."

„Zas tak bych to nepřeháněla," směju se. „Nepovažovala bych se zrovna za hokejovou fanynku, ale jednou za čas se to dá přežít."

Stojím před zrcadlem v úzkých černých džínách, černém topu s úzkými ramínky a bílé, čerstvě vyžehlené košili. Když jsem přemýšlela, co by se hodilo vzít si na tu večeři, nebyla jsem si jistá. Nate mi s tím jeho ,vem si co chceš, všechno je dobrý' taky moc nepomohl, a tak jsem se musela spolehnout na svůj vlastní úsudek.

Říkala jsem si, jestli si nemám vzít šaty. Ve filmech si holky při týhle příležitosti vždycky braly šaty, ale to na toho kluka a jeho rodiče chtěly zapůsobit. A já na Bena přece zapůsobit nechci.