Who are you? I'm your found woman.

Nemocnice

,,Nudím se." Zaskuhrala zrzka která vysela hlavou dolů z postele. ,,Tak si kup medvídka mívala." Uzemnil ji. ,,Můžu?" Rozzářily se ji nadšením oči.  ,,Ne." Zklamaně ohrnula ret. ,,No taaak." Protáhla to a otočila se na břicho. ,,Máš tady už Calrry." Připomněl jí. ,,No jo furt." ,,Jedeš dneska do někam?" Zajímal se a šel si nachystat snídani. ,,Možná." Zakřičela a neobratně se hrabala z postele. ,,Do Anglie musím až zítra." Vyskočila na kuchyňskou linku a sledovala ho jak chodí po kuchyni. ,,Takže bych chtěla jít do zdejší nemocnice, pokud tady opravdu zůstanu, měla bych se přizpůsobit." Vysvětlovala, nebavilo ji být doma a nebo chodit jen někde kolem domu.

Zastavil se a vážně se na dívku díval. ,,Jsi si jistá, že tady chceš zůstat?" ,,Nejsem." Zavrtěla hlavou. ,,Ale chci být s tebou a ty ses rozhodl být tady." Vysvětlovala. ,,Nedomluvíš se tady." Připomněl jí. ,,Vyhazuješ mě?" ,,Jistě." Sarkasticky odpověděl a nezapomněl protočit oči. ,,Stačilo to říct." Přimhouřila oči. ,,A vůbec, ty s tím mluvení na tom taky nejsi ještě úplně nejlépe a když jsi sem přišel byl si na tom stejně jako já teď." Dodala stejně sarkastickým tónem.

Došel k ní a položil své dlaně na její kolena. ,,Teď vážně, je toto opravdu to co chceš?" Upřeně se jí díval do očí a hledal v nich nějakou pochybnost.

,,Lásko, už jsem se o tom bavili. Chci být s tebou a pokud chceš být tady, tak já taky, vím, že tady budu mít problém s tím se domluvit, ale nějak to půjde, do konce měsíce budu muset chodit do Anglie na těch pár směn co mi dali, ale pak co, stejně už jsem podala výpověď." I ona pro jednou mluvila vážně. ,,Když nad tím tak přemýšlím, je to dost nezodpovědné dát výpověď a nemít jinou práci." Poškrabala se na krku.

,,Jsem moc rád, že jsi se mnou, chci tě tady, jen se bojím, aby si toho nelitovala." Pohladil ji po líčku, zářivě se usmála. ,,Samozřejmě, že mě tady chceš, mě chce každý." Druhou část jeho věty nechala bez odpovědi.

Zasmál se a odstoupil od ní. ,,To víš, že jo." Rozcuchal jí vlasy, ještě si ho přitáhla zpět k sobě a přivlastnila si jeho rty.

Nervózní zrzka znovu stála v krásném foyeru a přemítala kam se to dostala a kam má jít, musela najít kancelář ředitele nemocnice.

Doufala, že žena na recepci aspoň trochu mluví anglicky, přeci jen musí odpovídat lidem i z jiných zemí.

Svým způsobem měla štěstí, ale rukama, nohama se jim povedlo domluvit natolik, že doufala, že ví kam jít.

Vzala to po schodech, aby si znovu mohla prohlédnout tu impozantní stavbu, neustále tím byla fascinovaná.

Po cestě potkala pár doktorů a sestřiček, kteří proběhli kolem ní a někteří z nich jí pozdravili, to už si stihla zapamatovat, takže jim to oplatila.

Došla do třetího patra a váhavě zaklepala na dveře. Za stolem seděla na krátko ostříhaná žena.

Žena naštěstí uměla základy angličtiny a Susan mluvila v jednoduchých větách, aby tomu pomohla.

Pochopila, že po ní chce životopis, teď děkovala Merlinovi, že si ho nechala na ministerstvu přeložit, tím ředitelku dost potěšila.

S neutrálním výrazem to četla, dívka moc praxe neměla, ale z předchozí nemocnice ji chválili a výsledky NKÚ a OVCE měla skvělé.

Pozorně si dívku prohlížela, ta se snažila tvářit sebejistě, naštěstí jí ředitelka neznala, takže její nervozitu neviděla.

,,Proč jste se rozhodla pro lékouzelnictví?" ,,Vždy mě to bavilo, už na škole jsem často léčila drobná zranění." Zamyslela se než pokračovala. ,,Když jsem byla malá umřeli mi oba rodiče, nechtěla jsem, aby tak dopadlo více dětí." Řekla pravý důvod toho, proč se tak rozhodla, ředitelka přikývla.