Královská láska: Zaměněná *POZASTAVENO - PŘEPIS*

KNIHA PRO DVA

     Erin nemohl spát. Celou noc upíral oči do neprostupné tmy kolem sebe. Byl zborcený potem, těžce dýchal a zarýval prsty do matrace. Nic mu nehrozilo, přesto měl hrůzu z toho, že je obklopen nepřáteli, naprosto sám a kdokoli ho může přijít zabít. Byla to hloupost, ale z domova byl zvyklý, že od mládí na něj otec nastražoval různé pastičky, které se mohly ošklivě zvrtnout. Jednou to došlo tak daleko, že ho skoro jeden z vojáků propíchl mečem, protože údajně ohrožení lidé vycítí nebezpečí i ve spánku. Od té doby otec zrušil tyhle nebezpečné tréninky a místo toho zavedl tresty.

Šílel. Pozoroval měsíční paprsky dopadající skrz okna a dveře balkónu, které nechal otevřené, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Nadával si do pitomců. Kdokoli se mohl vplížit nahoru po zdobených zdech a teď číhat za závěsy. Polkl a nebyl schopný se zvednout, aby zavřel, všude viděl zdánlivé postavy a bělostné ruce.

Najednou zaslechl kroky na chodbě. Tiché našlapování a tichounký hlas. Přímo za dveřmi. Srdce se mu rozbušilo jako o závod a on měl sto chutí někam utéct. Upíral nekonečně dlouho oči na dveře. Díval se tam dvě minuty. Pět. Dvacet. Půl hodiny. Podíval se na balkón, kde viděl míhající se stíny stromů, jemu se ale jevily jako desítky vrahů. Hodinu těkal pohledem sem a tam, zkoumal každý kout komnaty.

Nesnášel se za takové stavy. Míval je nejčastěji když spal jinde, ale i doma se mu vracely obavy a strach ho pohlcoval. Gardim věděl, že má občas záchvaty strachu, ale nikdy mu neřekl, jak moc.

Odhodil přikrývku a spustil nohy na zem. Zatajil dech. Teď se mu určitě někdo sápe za zády, napřáhl se k úderu a brzy ucítí dýku v těle. Jenže nic takového se nestalo a on pořád dýchal. Vyrazil ven, jen v obyčejné vlněné košili, hnědými kalhotami a ve vysokých botách, které měl celý den na sobě.

U dveří se mu uklonili dva vojáci a on přemítal nad tím, s kým mluvili. Toulal se chodbami paláce, míjel zavřené dveře a přemýšlel, jestli je jediným obyvatelem paláce, který nemůže spát. Najednou se zarazil. Sešel o jedno patro níž a objevil velikou chodbu. Na konci chodby byly obrovské dveře, zpod kterých viděl vycházet světlo. Rozhlédl se kolem sebe a pak tam odhodlaně vyrazil.

Dveře byly pootevřené. Jemně do nich strčil. Naskytl se mu pohled na řady polic nacpaných knihami. Knihovna měla dvě patra, ochoz a kopuli, skrz kterou viděl noční oblohu. U zdi u krbu stála lenoška. Zarazil se. U stolu, na kterém byly rozházené knihy, stálo překrásné pohodlné křeslo. A v něm seděla schoulená princezna v bílé noční košili se spadlými ramínky a tříčtvrtečním rukávem. Byla bosky, v křesle seděla šikmo. Bokem i hlavou se opírala o opěradlo, zády o opěrku a nohy jí visely přes druhou. Četla si nějakou knihu a oči jí zaujatě klouzaly po stránkách.

Ihned si vzpomněl na ples. Cítil své dlaně na jejím útlém pase, její smích a jiskřící oči. Na to, jak se její záda tiskla k jeho hrudi při příliš rychlé otočce. Honem si ten obraz vyhnal z hlavy a chtěl se vytratit. Cítil se, jako by zasahoval do jejího soukromí. Jenže když se pohnul ke dveřím, vzhlédla, vylekaná tím pohybem.

Překvapeně povytáhla obočí a vsunula prst mezi stránky knihy. „Vaše Veličenstvo?" Zašeptala.

Uklonil se jí a ona si s hrůzou uvědomila, jak to sedí. Rychle přehodila nohy na podlahu a narovnala se. „Co tu děláte?"

Bojím se, že na mě někdo vyskočí za závěsem, tak tu raději prchám po chodbách. „Nemohl jsem spát, Vaše Výsosti. Nechtěl jsem vás vyrušit, jen mě zaujalo světlo."

Zaváhala a pak založila stránku a zaklapla knihu. Jemně se usmála. „Stejně jsem vás brzy chtěla provést po paláci. Tohle je knihovna." Ukázala kolem sebe.