Když jsme koukali na hvězdy

17. - KAYLA

 „If the whole world was watching, I'd still dance with you."
- Nial Horan

Zírám do jeho zaraženého výrazu, zatímco mě se po tvářích rozlévá ruměnec. Odvrátím od něj pohled zpátky k deskám, ve kterých jsem našla svůj portrét.

Sedím na lavičce, v ruce držím nějakou knížku. Tvářím se zamyšleně, jako by mě ta kniha opravdu pohltila. Vlasy mám rozcuchané, ale přesto vypadají dobře. Na sobě mám volné šaty s květinovým vzorem, nohu přes nohu.

„Ten den si pamatuju. Seděla jsem v parku, potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Já... netušila jsem, že tam jsi."

„Kdybys o mně věděla, nemohl bych dokončit ten portrét."

Naposledy se na portrét zahledím, než desky zaklapnu. Zvednu se z postele a vrátím je zpátky na místo, odkud jsem si je vzala. Podívám se mu do očí a snažím se z nich vyčíst, na co myslí.

„Proč jsi maloval můj portrét, Bene?"

Hledí na mě a v moment, kdy mi shlédne ke rtům a mě se na moment zastaví srdce, ozve se z kuchyně volání jeho mámy. „Večeře je hotová!"

Jako by nás ten hlas vrátil zpátky do reality. Rychle od sebe odskočíme. Polknu na sucho a zřetelně cítím červeň ve svých tvářích. „Měli bychom jít," prohlásí Ben a aniž by čekal na mou odpověď, otočí se a zamíří zpátky do kuchyně.

Vůně lasagní pohltila celý dům - kromě houstnoucí atmosféry mezi mnou a Benjaminem. Mads si se širokým úsměvem hověla na židli, cpala do sebe plné lžíce těstovin a paní Howardová se snažila vést konverzaci, která vázla na mrtvém bodě. „Slyšela jsem o tvých rodičích, že patří mezi právnické kapacity," nadhodí.

„To je asi pravda," přitakám. „Prakticky svůj život zasvětili svojí práci a tomu být v ní nejlepší."

„Když jsem byla mladší, rodiče mě taky tlačili do právniččiny, ale já vždycky toužila pracovat ve zdravotnictví."

„Slyšela jsem, že jste zdravotní sestřička?"

Benova máma pyšně přikývne. „Je to kromě těhle dvou to nejlepší, co mě v životě potkalo. Dřív jsem si myslela, že Ben půjde v mých stopách, ale ode dne, kdy namaloval první obrázek, jsem věděla, že z něj bude umělec," mrkne na něj, načež on jen protočí očima.

„Na základce chodil na umělecký kroužek a i když tam ty děti byli taky šikovné, žádné z nich nikdy nedosáhlo Benových kvalit. Jeho učitel říkal, že má Ben až neuvěřitelný smysl pro detail. Ukazoval ti ty svoje portréty?"

Tváře mi při té vzpomínce zrůžoví. „Něco málo jsem viděla."

„Tak to ti závidím, mně ani týhle malý příšerce," poplácá Mads po hlavě, „je neukázal. Rád si střeží svoje soukromí."

„Myslím, že to by už pro dnešek stačilo, mami. Díky," ušklíbne se Ben a já v něm na chvíli spatřím zase toho tajemného hokejistu bez emocí, kterého jsem v něm dřív viděla.

Po večeři pomůžu paní Howardové s nádobím, zatímco si Benjamin hraje s Mads. „Jsem moc ráda, že jsi přišla, Kaylo. Už je to doba, co si sem Ben někoho přivedl."

„Moc ráda jsem přišla," odvětím upřímně. „Děkuju za výbornou večeři."

„To nestojí za řeč," mávne nad tím rukou, na níž má navlečenou žlutou rukavici. Umyje špinavý talíř a já si ho od ní převezmu, abych ho utřela a uklidila do skříňky, kam mi ukázala, že patří.

„Když od nás odešel jejich táta, bylo to náročné období. Hlavně pro Maddie. Pořád si vyčítala, že za to třeba může ona a bála se, že jí táta nemá dost rád," šeptá s bolestí v hlase. „Bylo to jedno z nejhorších období v mém i v jejich životě a nebýt Bena, nevím, jak bych to zvládla. Zastal roli otce, jako by pro něj byla stvořená. Pomohl mi ji vychovat, i díky němu je z ní tahle sladká, hodná holčička." Z jejího hlasu čišela upřímná radost a pýcha. Pohlédnu na Benjamina, jak v ruce drží modrého plyšáka s brýlemi, mračí se a něco povídá směrem k Maddie, která si se smíchem k hrudi tiskne stejně modrého plyšáka s blonďatými vlasy – Šmoulinku.

„Je vidět, že je pro něj vším," zkonstatuju s úsměvem. Benova máma mezitím domyje poslední talíř, svlékne si rukavice a odloží je na linku. Stoupne si vedle mě a na tváři se jí rozlije šťastný úsměv. Ben, jako by tušil, že o něm mluvíme, zvedne hlavu a pohlédne naším směrem. Já pohled odvrátím. „Tak ještě jednou moc děkuju za večeři, paní Howardová, ale už budu muset jít."

„Tak já tě odvezu," navrhne mi Benjamin pohotově a než stihnu odmítnout, chytne se toho i Mads.

„Jó, já pojedu taky! Můžu, mamí?"

„Tak pokud to nebude vadit, já s tím problém nemám," odvětí s úsměvem. Mads nadšeně zatleská a pár minut na to už jedeme po potemnělé silnici. V rádiu hraje melodie ze lvího krále, kterou si Maddie na zadním sedadle pobrukuje, já si podpírám hlavu a hledím do tmy a Ben se věnuje řízení. Ani jeden neřekneme ani slovo. Těžko říct jestli kvůli Maddie, nebo proto, že někdy mlčení vyjde za tisíc slov.

Ben zaparkuje kousek od našeho domu. „Můžu vidět Šmoulinku?" zeptá se rozzářeně Mads a mně láme srdce, že jí musím odmítnout.

„Promiň, malá, ale dneska už to nepůjde. Moji rodiče jsou doma a kdyby zjistili, co ukrývám v kůlně, nebyli by rádi."

Maddiin výraz připomíná výraz štěněte. „Ale zítra, pokud máš ty a tvůj brácha čas, tak se na ni můžete přijet podívat."

Ben překvapeně zamrká. „Vážně?"

S vážným výrazem ve tváři přikývnu. „A proč ne? Přijedu k vám kolem desátý, vezmeme ji k veterináři."

„Počkej, v neděli?"

„K jedný mojí známý," upřesním. Benovi se ve tváři zračí zvědavost, ale na nic se nezeptá.

„Tak zítra v deset u nás."

„Budu tam," slíbím, aniž bych mu věnovala jediný úsměv.