†Saviour†

4.Labutě

Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.

Vběhla jsem do chodby a běžela k hlavním dveřím. Za sebou jsem slyšela nějaké hlasy, ale nevnímala jsem je. Běžela jsem dál a dál, až jsem se ocitla někde v lese. Všude bylo křoví a houští. Běžela jsem dál, větve se mi zakusovaly do rukou i nohou a rvaly mi kůži. Konečně jsem se dostala na otevřené prostranství. Rozhlédla jsem se kolem sebe, přede mnou se nacházel rybník, na kterém byli labutě. Spousty labutí. Rodinka, krásná rodinka.. Slibovala jsem si, že nebudu brečet, ale byl to jen pouhý slib, který jsem nikdy nedodržela. Abych to vysvětlila, nebála jsem se hororu jako takového, já se hororů nebojím, spíš mě dovedla k slzám ta matka, která kvůli svému dítěti nasadila život, jen proto aby ho uchránila. Jen proto, aby mu dala šanci žít svůj život. Nechtěla, aby ta věc vše zničila..

Zadržovala jsem slzy. Sedla jsem si na kraj rybníka a házela žabky.

Začátek Flashbacku:

''Ano?'' řekla jsem do mobilu.

''Ahoj zlatíčko, už za tebou jedeme, moc se těšíme až tě uvidíme.'' řekla.

''Já se taky těším, doufám, že se vám to bude líbit'' řekla jsem.

''Neboj holčičko, od tebe je vše nádherné'' řekla mamka.

''Děkuji'' odvětila jsem a utřela si slzy radosti.

''Ne.. to nee..!!'' křičela mi do mobilu. Maka mi křičela do mobilu.. A pak jen velká rána.. a dál už nic.. Klid, hluchý telefon..

''Mami?? Mami!! No tak mami!!'' řvala jsem do mobilu jak smyslů zbavená.

Vyběhla jsem ven a slyšela houkat sanitky. Běžela jsem do vedlejší ulice a viděla jsem, to co jsem vidět nechtěla.

Moje matka celá od krve, v hořícím autě..A táta? Celý rozmačkaný ze šrotovaného auta a od krve. Všichni se k nim hrnuli. Já tomu nevěřila... Nevěřila jsem svým očím, o nemohla být pravda...Vrazil do nich náklaďák. Spadla jsem na kolena a začala nekontrolovatelně brečet.

Konec Flashbacku.

Při pomyšlení na to se mi hrnuly slzy do očí, když se to tak vezme, moji rodiče zemřeli jen a jen kvůli mně. Od té doby si to dávám za vinu. A taky to moje vina byla. Nemohla jsem dál bez nich žít, prostě to nešlo. Začala jsem se řezat, proto také mám na zápěstí tolik jizev. Mé oči znovu pustily na svobodu slzy.. Mnoho slz. Z rukou, i z nohou se mi drala krev, ze škrábanců. Některé byli dost hluboké.

Najednou mě někdo zezadu obejmul. Hlavu jsem si dala do dlaní a bylo mi úplně jedno jestli jsem sama, nebo ne.

''Shh'' někdo mi pošeptal do ucha.

Podívala jsem se kdo to je, byl to Oliver. Utřela jsem si slzy a falešně se usmála.

''Kvůli mně se nemusíš falešně usmívat'' řekl a obejmul mě kolem ramen.

''Jak jsi..'' ani jsem nestihla doříct větu.

''To poznal? Jednoduše, jsi moje sestra, jsi stejná jako já, každý nás vždy prokoukne'' mrkl na mě.

Jen jsem kývla a koukala se do neznáma.

''Takže ségra s pravdou ven, co se stalo, chci to vědět abych ti mohl pomoc'' řekl a otočil mou hlavu, tak abych se mu koukala do očí.

''Před deseti měsíci jsem měla koncert, podle všech jsem byla velmi talentovaná, tak uspořádali koncert jen a jen pro mě. Ne jako pro mě, ale jako, že tam budu hrát jen já. Měla jsem hrát na basu, kytaru, elektrickou kytaru, bicí a pak zpívat. Rodiče na mě byli pyšní, prý že to mám v krvy, no nic zase odbočuju. V ten den jsem byla v tom sále už od rána. Rodiče byli na cestě, když mi volala mamka byli jen ulici ode mě..'' z hluboka jsem se nadechla, abych se ještě víc nerozbrečela. ''No a pak mně jen mamka zakřičela do mobilu, já vyběhla na ulici a běžela do vedlejší ulice, a pak.. viděla jsem je, viděla jsem tu krev, to maso všude. Bylo to hrozné a.. a já prostě nic neudělala, jen jsem tam klečela a brečela, nic jsem neudělala!!'' rozbrečím se a zabořím se bráchovi do trička.

On mě hladil po vlasech, bylo vidět, že má na krajíčku.

''Ani si nic udělat nemohla'' šeptl.

Pak jsem ale za sebou slyšela smrkání a popotahování. Otočila jsem se a viděla kluky. Všichni tak stáli, v očích slzy a pozorovali nás.

''Jak dlouho už tu jste?'' zeptala jsem se nejistě.

''No od té doby co tu je Oli'' odpověděl Jake.

''Ne! Jsme tu jen pár minut'' odporoval Lee.

''Jake-u děkuji za upřímnost'' mrkla jsem na něj. On se jen usmál a všichni šli k nám.

''Hromadné obětí'' zařve CC. Všichni se jen zasmáli a obejmuli mě.

''Děkuji'' zašeptala jsem. Po chvilce, když už jsem se uklidnila jsme si všichni sedli vedle sebe, moc dlouho nám to nevydrželo.

"Pojď kousek dál, chci ti něco ukázat" řekl CC a už mě tahal na nohy. Koukala jsem na CC-ho jak na blbečka, přeci jenom mě vytáhl na nohy a teď se budeme jen koukat na rybník?!

CC zapískal.

''A toto si mi chtěl ukázat, že umíš pískat?'' zeptám se a začnu se smát jak totální blb.

''Moment počkej'' řekl tiše CC.

Podívali na oblohu a ty labutě létali nad klukama. Nevypadalo to, že to dopadne dobře, teda alespoň pro kluky.

Labutě si ulevili na kluky a zase odletěli na rybník. Já se CC jsme se začali hrozně smát, než jsme si všimli, jak se kluci na nás koukají.

''Vy dva jste mrtví'' zařvali všichni naráz. V tu chvíli jsem se já společně se CC-m rozeběhla..

Sorry za chyby, nejsem zrovna perfektní čech :'D Nepřijde vám tu nudné? Mě to chvilkama přijde jako totální klišéé. No nic, byla bych moc ráda, kdyby jste mi zanechali komentář.:) Ráda bych věděla co si myslíte o tom co píšu:) Ještě jsem přemýšlela o jedné knížce, mám vůbec začínat?:O A ještě na potřetí všeho dobrého, jestli někdo z vás chce věnování, klidně si napište, moc ráda, někomu určitou kapitolu věnuji:3