„Nemám na tebe nervy, nezáleží mi na tvém rozhodnutí.Prostě to ukončuji,a říkám ti narovinu,že nemám problém někoho poprosit o pomoc,kdybys mě chtěl dále obtěžovat!"křikl do telefonu můj teď už definitivně expřítel,až jsem si musel dát telefon dál od ucha jinak bych se mohl obávat že by mi praskly ušní bubínky.Chtěl jsem ještě něco říct na svou obhajobu,ale Hozeok byl rychlejší a ukončil hovor.
„Do prdele!"křikl jsem z plných plic až se za mnou otočilo pár lidí s nechápající a zděšeným výrazem. Nejspíš jsem si v té době neuvědomil že se nacházím v parku,kde nejsem sám.
S mobilem jsem třískl o chodník hned po té ,co jsme dosedl na lavičku. Najednou jsem ale pocítil lítost,bolest a zradu místo vzteku který mě ještě před chvílí ovládal.Po tvářích se mi začali kutálet slzy a já se jim nedokázal ubránit.
„Špatný den?"ozval se ,z něčeho nic, vedle mě neznámý hlas.Jelikož jsem nic takového nečekal není divu mé podezřele přehnané reakce.Málem jsem spadl z lavičky a nejen kvůli nadměrnému odskočení,ale i z důvodu ,že jsme seděl těsně na rohu lavičky.
„Prosim?"zeptal jsem se překvapeně a snažil se zamaskovat narudlé oči a nateklé tváře díky slzám.
Chlapec v mém věku s blond načechranými vlasy,hubenou a drobnou postavou,dlouhým kabátem a kotníkovými boty lehce na podpatku se sehnul pro mobil,který ležel jen kousek od mých nohou a podal mi ho.
„Rozchod s partnerem?"zeptal se při podávání totálně nepoužitelnýho mobilu.Na chvíli jsem jen překvapeně hleděl na chlapce.
„Budete si nejspíš muset pořídit nový"řekl a podíval se mi do očí.
„Co prosim?"nechápal jsem.
„Myslím mobil"řekl chlapec a na tváři se mu objevil menší usměv.
„Oh ano"přikývl jsem na souhlas a převzal si mobil.
V podstatě mi to bylo jedno,mohl bych si každou minutu kupovat nový mobil a můj bankovní účet by to nějak neovlivnilo.
„To kvůli rozchodu?"jen jsem se na něj dál díval zmateně a nechápavě. Usmál se a pokývl k mobilu ,který jsme svíral v ruce.
„No vlastně ano,jak jste to poznal?"v podstatě mi dával primitivní otázky jen já je nedokázal pořad samým překvapením zpracovat.
„Taky jsem si tím prošel a věřte nebo ne,měl jsme dost podobnou reakci"
"Zajímavé"řekl jsme si pro sebe skoro až neslyšně,ale pochybuji že to blonďák vedle mě nepřeslechl.
„Promiňte,je mi to trochu trapné,ale nemáte náhodou kapesník na půjčení?"řekl jsme poněkud tišeji ,než jsme čekal.
„To víte že,ano a vracet mi ho už samozřejmě nemusíte "dořekl a usmál se ,čímž mi ukázal jeho nádherné zuby s nepatrným předkusem.
Úsměv a menší zasmání jsem mu oplatil a pozoroval dál chlapce vedle mě,který si začal vyndavat kapesníky z mikiny která byla už od pohledu byla větší než by bylo normální na jeho postavu.
Hned po vyndání kapesníku z mikiny se,ale opět zabalí do svého kabátu který jistě nebyl nejlevnější.
„Děkuji"řekl jsem a vrátil chlapcovi balíček kapesníků.
„Poslyšte,je mi hrozně nepříjemné si svá mi takto vykat,když už jsme se dali do tý řeči,myslíte že by jsme si mohli tykat?"na chvíli přece jenom jsem uvažoval jestli je to dobrý nápad se takto seznámit s naprosto cizím člověken,ale tak co,vždyť teď už v tom životě nemůžu nic ztratit.
„No jistě,Min Yoongi těší mě " představil jsem se a přijal chlapcovo ruku.
„Park Jimin,i mě těší Yoongi"potřásl si se mnou ruku a věnoval mi vřelý úsměv.
