Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 16.-Mýtina

[7. 5. 1817, Praha]

Pohled🇨🇿:

Probudil jsem se už v 5, abych se stihl nasnídat, sbalit pár věcí a bez ničího odchycení vypadnout. Vím, že máme sraz až někdy odpoledne, ale když vyrazím třeba v 9, tak si mě každý všimne a já zrovna dneska nemám chuť na vymýšlení nějakých záložních lží.
Od Rakouska mi přišel jen jeden dopis a naštěstí to není žádná práce. Prý na mém území chce postavit železnici. Teď nemám moc čas se tím zabývat, takže se o to začnu zajímat někdy později.
Zabalil jsem si všechno, co jsem potřeboval a vyšel na chodbu. Nikde nikdo...Úžasný...Na své posteli jsem nechal lísteček s nápisem: "Mám za úkol jet do Plzně, vrátím se až večer."
Nic lepšího jsem nevymyslel. Vešel jsem do stají a vzal si toho samého koně, jakého jsem měl předevčírem.
Hned co jsem vyjel z Prahy jsem doslova uháněl směrem k Pardubicím. Vítr mi rozcuchával mé bělostné vlasy. Jel jsem plnou rychlostí vpřed. Neotáčel jsem se, nezastavoval, nezpomaloval. Byl jsem volný a nechtěl jsem to měnit...
Zastavil jsem se až v Kolíně. Kůň už byl unavený, hladový a měl žízeň. Dal jsem mu napít a najíst a sám jsem se šel projít po městě. Je to moc hezké město. I když nejhezčí vzpomínky na něj nemám...18. června 1757 se tu střetli Habsburská monarchie s Pruskem. To bylo za sedmileté války. Byl jsem s Habsburskou monarchií a byl jsem přítomen u toho, jak obě armády město drancovaly a nechaly ho hořet v plamenech...Ale to už je za mnou. Nebudeme si kazit náladu špatnými vzpomínkami. Historii je dobré znát a musíme si ji pamatovat, ale nebudeme si teď nahánět hrůzu. Čeká mě krásný den, takže budu myslet jen na dobré věci.
Zanedlouho jsem to otočil a vrátil se zpátky ke koni. Odvázal jsem ho, nasedl si na něj a pokračoval v cestě.

Pohled Anny:

Celá rodina odjela na trh do Pardubic. Nechápu, proč tam museli jet všichni. Kdyby dneska náš učitel neonemocněl, museli by se ještě omlouvat ze školy. A to nám máma ještě pořád říká, jak je to pro nás důležité a potom by nás klidně nechala se ulít jenom kvůli trhu, kam by mohla jet klidně sama. No nic.
Už se blížil oběd. Vzala jsem ze spíže škvarky, které nám ještě zbyly ze zabijačky od Šindelářů. Vlastní blízko naší vesnice statek a každý rok zvou všechny z vesnice na zabijačku. Vždycky potom máme dostatek jídla.
Ukrojila jsem dva krajíce chleba, dala na ně škvarky a jídlo posolila. To nám bude stačit. Nechci zbytečně plýtvat jídlem, když jsme tu jenom dva. Navíc já nejsem žádný velký jedlík a Josífek je ještě na nějaké velké porce moc malý.
Položila jsem jídlo na stůl a zavolala:
A: "Josífku, pojď na jídlo!"
Jo: "Jo, jo!"
Odpověděl mi Josífek. Položil svého dřevěného koníka a šel si sednout ke stolu.
A: "Dáš si čaj?"
Jo: "Ano puosím!"
Vyndala jsem z kredence hrneček a nalila do něj čaj. Ten jsem potom dala před Josífka na stůl a sama si sedla ke stolu.
A: "Dobrou chuť."
Jo: "Dobuou chuť!"
Popřáli jsme si a pustili se do jídla. Sledovala jsem, jak Josífek doslova vyžunknul celý čaj najednou. Snažila jsem se, aby neviděl, že se usmívám...
Když jsme dojedli, vstala jsem od stolu a začala mýt nádobí. Zachvíli za mnou přišel Josífek a začal škubat za mojí sukni.
A: "Copak?"
Jo: "Ja ci spát."
Řekl docela mátožně.
A: "Spát? Tak si běž lehnout."
Vypadal, že usne ve stoje. Vzala jsem ho do náruče a převlíkla ho do pyžama. Položila jsem ho do postýlky a přikryla ho peřinou. Na pec je moc vedro. Jen jsem se nad tím pousmála. To ten čaj...zabralo to! Schválně jsem do něho dala heřmánek a tím ho uspala. Navíc je Josífek ještě malý a zrovna on usne kdykoliv a kdekoliv. Teď můžu jít za Čechym, aniž by se to kdokoli dozvěděl a ani nemusím nijak utíkat!
Potichoučku jsem došla do předsíně a obula si boty. Vzala jsem si předem připravenou tašku a vyšla z chalupy. Hned, co jsem za sebou zavřela dveře, jsem se plnou rychlostí rozeběhla k lesu. Zvládla jsem to, jo! A nikdo mě neviděl!
V lese jsem byla okamžitě. Zastavila jsem se až na mýtině, na které jsme se s Čechym poprvé potkali. Na nikoho jsem čekat nemusela...
🇨🇿: "Ani!"