Who are you? I'm your found woman.

Rozhodnutí

Susan s Charliem seděli na zahradě a oba dva sledovali dopis na stole mezi nimi.

,,Měla by jsi to vzít." Prolomil ticho Charlie, nezněl nadšeně, ale jednou by to přijít muselo.

,,To myslíš vážně?" Nevěřícně na něj hleděla, přikývnul a otočil se k ní.

,,Ano Suzzy, myslím to vážně." Povzdechl si. ,,Jednou se k tomu postavit musíš, nemůžeš před minulostí pořád utíkat, tuším že řekneš, že nemůžeš kvůli holkám, ale ony půjdou do školky." ,,Nemůžeš s nimi být doma sám, to nejde." Skočila mu do toho. ,,Zvládneme to, jsou šikovné." ,,Jak to chceš udělat když míváš ranní nebo odpolední? Nestíhal by si to." Zvednul se, dřepnul si před ní a vzal její ruce do svých.

,,Teď mě poslouchej, co tě znám je chceš poznat a teď když máš tu možnost, utíkáš. Uznávám, že vloni to nešlo, protože někdo s Jenny být doma musel, ale teď půjde ona i Jessy do školky, stejně by si začala chodit do práce, běž tam Suzzy, běž se alespoň zeptat jak by si to představoval a třeba by to šlo nějak zařídit jako si to doteď měla v nemocnici. Píše ti už po druhé, asi opravdu chce aby si tam byla." Upřeně se jí díval do očí, přemýšlela o tom. ,,Pohlídala by si je, sama víš jak to bylo teď, aspoň bych měl jistotu, že moji sourozenci žijí." Snažil se ji přesvědčit, aby to udělala.

,,I kdyby mi dal nějakou možnost, že by to šlo upravit tak, aby jsem tam nemusela být pořád, nic by to neměnilo na tom, že by bylo těžké se sem dostat a nebyla bych s holkami." Upírala pohled na jejich ruce a vlasy jí padaly kolem obličeje. ,,Nebyla bych s tebou." ,,Miláčku, jsi moc paličatá na to, aby si to jen tak nechala být, našla by si cestu a ty to víš." Musela se zasmát, něco na tom bylo pravda.

,,Půjdu se zeptat." Rozhodla se. ,,Ale, pokud bude chtít, abych tam byla celý týden a neměla možnost jít domů, nevezmu to."

,,S tím souhlasím." Usmál se a zase se vrátil na druhou stranu. ,,Tak mu odepiš." Pobídl ji aby to skutečně udělala.

Susan nebyla přesvědčená, že to je dobrý nápad, ale kdyby neodepsala ona, udělal by to on.

Spokojený byl až když to odeslala, už jen kvůli tomu, že formulace dopisů nebyla její silná stránka, takže jí to skoro celé diktoval.

,,Je dobrý nápad dát je do školky? Bojím se o Jessicu, myslím si že Jennince bude jedno kde bude běhat, ale Jess." Odmlčela se a hrála si se sklenkou před sebou.

,,A co by si chtěla jiného dělat? Chceš aby byly další rok doma? Neboj se o ni zvládne to."

Už to bylo skoro půl roku co přišli o kamarádku, od té doby byla Jessica u Susan a Charlieho, protože se díky tomu, že byl její kmotr, dostala do jeho péče.

Bylo to hodně těžké období pro všechny, pořád si to vyčítali. Susan ani Charlie nevěděli jak se s tím srovnat, ráno měli jedno dítě a večer dvě.

Nejhůř ze všech to samozřejmě nesla právě Jessica, nerozuměla tomu proč není s maminkou a proč ji už nikdy neuvidí. Najednou se ocitla úplně jinde, na místě daleko od svého domova, v zemi kde nikomu nerozumí a její klid ji narušuje rezavé torpédo.

Oni uměli zabavit své divoké dítě, ale co se týkalo klidné Jess byli v koncích, protože jediné co věděli že jí baví, byly knížky a omalovánky.

Susan málem skákala radostí do stropu, když se jí jednou stydlivě zeptala, jestli by ji mohla pomoct s vařením, hned nafasovala mísu s tím, že to má promíchat, Jessica se usmívala a spokojeně matlala těsto na buchtu, byla celá špinavá, ale to bylo Susan úplně jedno, hlavně, že se usmívala. Místo toho vynadala Jennifer, která dostala zákaz přiblížit se k vodě a objevila se úplně durch, ani Charliemu se nepovedlo ji zachránit před hněvem jeho ženy.