𝐁𝐋𝐀𝐂𝐊 𝐂𝐀𝐓𝐒 𝐁𝐑𝐈𝐍𝐆 𝐁𝐀𝐃 𝐋𝐔𝐂𝐊 | 𝐒𝐎𝐏𝐄

𝟔𝐭𝐡 𝐜𝐡𝐚𝐩𝐭𝐞𝐫

„Sakra, ten hajzl," zaklel jsem si velice nahlas tváří v tvář svému aktuálnímu sokovi. Načež ten se dal do smíchu. Což mě totálně rozhořčilo, protože je evidentní, že si pan producent ze mě přišel akorát dělat srandu.

„Není Namjoonova chyba, že ty si nedovedeš své spory vyřešit sám," pokrčil rameny. Jeho arogance jasně přítomna v celém prostoru chodby a možná by působil ještě víc povýšenecky, nebýt faktu, že pár chvil před tímto rozhovorem vyšel z toalet.

„Okay, fajn. Uznávám, máš pravdu. Jsi strašná osina v zadku a měl jsem ti to říct sám," tentokrát jsem se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou, neboť posílat diplomaty se očividně neosvědčilo. S takovým zvláštně zlomyslným úšklebkem, tím, co obvykle mají hlavní záporáci ve filmu, zvedl obočí. Jakoby ho snad překvapilo, že jsem mu to byl schopný říct přímo do očí.

„Tak hele, dělám jen svou práci a dělám jí dobře, zeptej se těch, kterým teď fanynky líbají nohy," rozhodil rukama a tmavýma očima mě zatím urputně propaloval, možná se ve mně snažil vzbudit strach nebo pokoru. Marně.

„To je sice pravda, ale nemůžeš tím způsobovat trauma na potkání," zamračil jsem se na něj, jak nejlépe jsem dovedl. Nevím jak ostatní, ale já si přeci nenechám skákat po hlavě. Moc dobře vím, že by mu v pohodě stačilo promluvit si s manažerem a z tohohle projektu mě jednoduše vykopnout. Ale taky mi něco říká, že to by neudělal.

„Ale notak, tak moc bych to zase nepřeháněl," protočil oči, jakoby snad šlo o ten nejabsurdnější výmysl. Pravda byla však jinde a já mám v plánu mu to dokázat.

„Copak sis nevšiml, jak kolem tebe všichni chodí po špičkách. Jak se celá crew rozchází, když nás kontroluješ? Chováš se jak diktátor," fuňel jsem už vzteky, protože naproti mně stojící Yoongi pořád nevypadal, že by si něco bral k srdci. Ale jakmile postřehl s jakou smrtelností předkládám své výčitky, nějak mu došlo, že by měl změnit přístup. Na minutku, nekonečnou minutku, se odmlčel, telepaticky mi sdělujíc, že se v něm nějaké to svědomí přeci jen vyskytuje.
Jak mi tak přimrzle hleděl do tváře, postřehl jsem na jeho bradě drobné strniště. Což je zvláštní, muži v Koreji jsou většinou upravení. Hádám, že taky poslední dobou neměl moc času. A to nemluvě o těch tmavých kruzích pod očima, kterých jsem si předtím ani nevšiml.

„Víš ty co? Možná máš pravdu, asi bych měl své kolegy začít brát víc vážně....lépe se k vám chovat," takovým zvláštním způsobem protahoval každou slabiku a pohrával si se slovy na jazyce, jakoby byla z medu. Lepkavá, sladká, neodolatelná a strašně lákavá.
„Hmmm.... A mohl bych rovnou začít s tebou, co ty na to," mnul si bradu a celého si mě přeměřil pohledem. Opařen náhlým zvratem celé konverzace jsem tam jen stál a přihlouple na něj zíral, neschopen rozluštit šifru zvanou Min Yoongi.

Nějak jsem mu v tu chvíli nedůvěřoval, něco na jeho přednesu mi nesedělo. Kupříkladu ta náhlá smršť vřelosti, která se k němu vůbec nehodila. Byl bych o moc raději, kdyby na mě teď prskal nadávky, ale on ne, on se rozhodl mě z neznámého důvodu napálit. Musel jsem tam stát jako voskový panák s ústy dokořán. Přiznám se, že mě zaskočil.

„Proč se mnou teď nejdeš ke mně do studia, abych ti to mohl nějak vynahradit?" laškovně se usmál a naklonil se ramenem na přilehlou zeď chodby. Přistihl jsem se, jak jsem trochu couvnul a zalapal po dechu. I přes jeho milou fasádu jsem nějak tušil, že má postranní úmysly.

„Copak, kočka ti ukousla jazyk?" sledoval mě pobaveně, ale taky mě vytrhl z tranzu.

Konečne jsem byl schopen slova.„No...víš, jsem akorát po tréninku a zrovna jsem mířil do sprch," rozhlédl jsem se nervózně po rozlehlé prázdné chodbě. Mám to! Není o tom pochyb! On mě u sebe ve studiu chce jisto jistě zabít. Rozhodně!
„Tak se za mnou zastav, až budeš hotov," nenechal se odbít a já jsem jaksi nevěděl, jak se z toho rozumně vykroutit.
„Okay," vypadlo ze mě po trapné minutě ticha. Na jednu stranu mě zajímalo, jak mě hodlá sprovodit ze světa.

Spěšně jsem cestou do sprch napsal Namjoonovi.

Moc díky kámo, mám kvůli tobě průser. Zavolal si mě k sobě, jestli se ti do 2 hodin neozvu, hledej mojí mrtvolu v kontejneru za budovou a všem mým známým pošli kondolence.
PS.: fakt díky!

Když se cítíte v ohrožení života, vždy je lepší napsat nějakému svému známému, kde se nacházíte a v kolik odsud budete odcházet. To jsem se naučil ze seriálu.
Celé sprchování jsem myslel jen na to, co mě čeká, až jsem se skoro zapomněl umýt. Beztak je to past, chce mě nalákat do studia, protože je tam odhlučňovací pěna, takže mě nikdo neuslyší, až budu volat o pomoc nebo ještě hůř, chce mě tam pořádně seřvat. Nechával jsem na sebe téct vodu bezmála 20 minut, ale kůže už se mi pomalu začala rozmáčet a nemohl jsem již odkládat nevyhnutelné.

Vydal jsem se chodbami voňavý, svěží a pln napětí s ručníkem ještě přes ramena. Před těmi dveřmi jsem se ještě zastavil a zhluboka se nadechl. Nevím, proč ze všeho dělám takové drama, ale nemohl jsem si zachovat chladnou hlavu. Zlehka jsem zaťukal doufajíc, že to neslyšel a já budu moct jít po tomhle náročném dni domů s pocitem, že jsem to teda aspoň zkusil. Pohnula se klika, dveře se pootevřeli a on mě pokynutím zval dál.

„No helemese, už jsem si myslel, že se neukážeš," zazubil se napůl pobaveně a ohromeně zároveň.

Vstoupil jsem tedy dovnitř a k mému překvapení jsem nezahlédl ani bouchačku, ani mučící nástroje a dokonce ani žádný ostrý předmět. Vypadalo to tu docela obyčejně, až na krabičky s jídlem na konferenčním stolku přistaveném u gauče a pár láhvemi soju.

„Nechtěl bys se mnou povečeřet?" přetrhal mé myšlenkové pochody. Až teď jsem si všiml, že na zemi vedle gauče dokonce polehává kufr, na gauči je pár dek, na pracovním stole je několik prázdných hrnků od kafe a vedle v koši spousta obalů od jídla. Troufám si říct, že to vypadá, že tu Yoongi už nějakou dobu přespává.

„Jistě, proč by ne?" pokrčil jsem rameny. Bylo mi ho teď trochu líto, vyhuboval jsem mu, že je osina v zadku a on přitom vlastně jen dělá svojí práci a podle všeho do toho vkládá hodně úsilí a snahy, když se do práce i nastěhoval.

„A proč zrovna já?" nedalo mi přeci jenom. Koneckonců, taky jsem se k němu nechoval zrovna hezky.

„Občas je to tu po večerech dost osamělé a i když chápu, že mě nemáš moc v lásce...jsi jeden z mála, co jsou tu se mnou ochotní jednat na rovinu. Tvoje společnost je vlastně docela zábavná, byť seš hrozná osobnost," potutleně se usmál a mě tato odpověď vlastně strašně uspokojila.