Hra na svádění

2.Kapitola-Moucha

Z pohledu Rose:

Cesta už skončila a my stáli před kočáry. Jako primusové jsme museli se Scorpem sedět v jednom kočáře. Seděli jsme na jedné straně a na druhé byli Cassandra a Amy. Stále si něco špitali ale mě to už bylo jedno. Byli to takové ty holčičkovské typy. Já byla na jejich styl až moc divoká. Povoz sebou neobvykle moc kodrcal. Nebyla jsem na to zvyklá a neměla se čeho držet. Malfoy to na mě poznal a chtěl mi pomoc. Odmítla jsem jí a pokračovala dál v trapném tichu, co tu panovalo. Zase jsme na něco najeli a já spadla. Narazila jsme nejspíš na nějakou hranu. No rána to byla slušná. Třeštila mi hlava i zuby. Dívenky jen vykřikli. Scorpius ihned ke mně přiskočil. „Jsi v pořádku?"zeptal se vyděšeně. Pokusila jsem se přikývnout na znamení souhlasu. Jemně se dotkl mé rány. Ukázal mi na prstech mou krev. S jeho pomocí jsem se znovu posadila. Chytil mě jednou rukou za pas a přitáhl si mě k sobě. Nebránila jsem se ani jsem se nepokusila setřást jeho ruku ze svého pasu. Cítila jsem se úplně vyčerpaně. Vstala jsem totiž před pátou ráno a teď bylo něco po sedmé hodině. Musela jsem vyřídit tolik věcí. Navíc ta rána na hlavě. Odvážila jsem zavřít oči jen na pár minut. Pohodlně jsem se o něj opřela.

Z pohledu Scorpiuse:

Prostě mi usnula na rameni. Opatrně jsem jí pohladil po vlasech. Je tak strašně roztomilá, když spí. Ani jsem nechtěl přemýšlet o tom co by na to řekl můj otec. Úplně si to umím představit: „Jak se opovažuješ z tou Weasleyovou? Je to Weasley! Můj otec by mě za to seřezal. Rodina je vždy na prvním místě! S tímhle se vytasí vždy. Můj otec, můj otec... Jednou jsem se mu pokusil postavit a řekl: „No a? Děda byl Smrtijed! Povraždil hodně lidí! Ty sis vzal mamku. Ta je přece z Havraspáru! Ty ses přidal ke Smrtijedům taky! Tak mi už nevykládej co je dobrý a co je špatný! Já se umím sám rozhodnout!"

To co následovalo po té, považuju za nejhorší okamžiky mého života.

Jako menší jsem se ho strašně bál. Teď jedině odpočítávám dny, až budu moct vypadnout. Podle všech jsem jako rozmazlený fracek. Možná že to proto mě tolik fascinovala Rose. Ona až moc dobře věděla z jaké jsem rodiny a i tak mi dala šanci. Navíc ty její rudé vlasy, tmavé oči, malá drobná postava i přes to ženské tvary. To ani nemluvím o těch jejích rtech. Vždy je dokáže tak roztomile našpulit. Kdykoliv to udělá, mám chuť je políbit. Co teprve její hebká pokožka? Nikdy asi nepochopím, jak může být tak jemná.

Ještě opatrněji jsem ji chytil za ruku. Je tak strašně drobná oproti té mojí. To se mi na ní také líbí. Jak její tělo působí tak křehce a maličkatě oproti tomu mému. Je prostě dokonalá!

V naší rodině ale hodně záleží na názoru otce. Takže nemám šanci.

Dojely jsme až na místo.Chichotalky ihned vyběhly. Nechtěl jsem ji budit. Vzal jsem si jí do náruče a nesl ji. Lidé na nás koukali ale to mi bylo jedno.

Z pohledu Rose:

Probudila jsem se tam kde bych to vůbec nečekala. Ve Scorpově náruči! Samozřejmě jsem na něj zaječela: „Okamžitě mě pusť! Co jsi to se mnou dělal ty chlípníku?" On se jen usmál jako kdybych mu zalichotil a odpověděl mi: „No ne že bych nemohl. Nebo že by se ti to nelíbilo. Nebo že bych nebyl na holky. Byl jsem ale takový strašný gentleman že jsem to neudělal. Však jednou budeš sama prosit." Zrudla jsem jako rajče, abych to zamaskovala, řekla jsem: „Takže ti mám ještě za to poděkovat?" On jen pokrčil rameny a odpověděl mi: „Jo to by nebylo ke škodě." Naštvaně jsem se na něj otočila a začala pokřikovat: „Okay! Scorpiusi Molfoyi moc ti děkuji, že si mě údajně neznásilnil ve spánku. Víš co? Jo ty ta holka. Blondýnka, mrzimor. Slyšela si to? Nechceš ho rovnou pozvat na rande?" Ta blondýnka se jen zaculila a přikývla. On se jen usmál: „Díky, ještě mi sjednáš rande."

Protočila jsem oči a raději odešla do velké síně.

Bylo to jako každý rok. Zařazování, píseň Moudrého klobouku, proslov ředitelky, úžasná večeře. Scorp mě stále pozoroval. Už jsem toho měla dost. Vyjela jsem na něj: „Mohl bys na mě přestat zírat? Je to dost nepříjemné! Zírej si radši na tu svojí dlouhonohou bloncku" „Ale copak tobě to vadí? Ó snad nežárlíš." To mi úplně vyrazilo dech. „Ne, j-já nežárlím! Se mnou si nechceš zahrávat Malfoyi!" Zachránilo mě oznámení, abychom odvedli nováčky do kolejí. Ta přemoudřelá prefektka Emily jim popisovala historii snad každého schodu. Jindy 10ti minutová cesta nám zabrala hodinu a půl. Scorp skoro až poletoval se smíchem kolem mě. Stále opakoval slovo žárlivko. Jako otravná moucha, kdybych u sebe měla plácačku, trefila bych ho.