Čtyřlístek

Byla nebyla jedna víska jménem Třeskoprsky a v ní u rybníka Blaťáku  pod hradem Bezzubem zelený domek. A v tom domku čtyři kamarádi. Bílá fena Fifinka, zajíc Pinďa, prasátko Bobík a černobílý kocour  Myšpulín.

   Bylo slunečné letní odpoledne. Fifinka stála za plotnou, Bobík s Piňďou vymýšleli hlouposti a Myšpulín kutil ve své dílně. Když tu vítězně zvolal:

„Pojďte sem, všichni! Dokázal jsem to!! Já to dokázal!"

Fifinka okamžitě přiběhla. Bobík s Pinďou si mrmlali pod fousy, ale nakonec přišli také.

„Tak spusť," řekla nadšeně Fifinka.

„Takže, vynalezl jsem počítač," zazubil se Myšpulín.

„Ale... Myšpulíne, ten už přece existuje." Odvětil nezaujatě Bobík.

„To ano," přitakal Myšpulín. „Ale já jsem ho vylepšil." Ukázal na sebe prstem. „Poslechne vás na slovo, taky jsem mu přidělal kolečka, může se pohybovat."

  „To je nějaký vtip," usoudil Bobík.

„Zabije nás to!!" Zakřičel Pinďa a Fifinka si tu zrůdnost na kolečkách tiše prohlížela.

„Tak sledujte," prohlásil Myšpulín. „Zahraj veselou písničku a toč se dokola."

A počítač to skutečně učinil. Třem pozorovatelům spadla brada a z Fifinky se v němém úžasu dostalo jen:

„Páni!"

Když se vzpamatovala, řekla: „Je oběd, všichni ke stolu."

Myšpulín zamručel a vydal se do jídelny. Ostatní šli v závěsu za ním. Bez jakéhokoliv slova se najedli. Po obědě se všichni vydali věnovat svým obvyklým činnostem. Bobík s Pinďou hráli na honěnou a pokřikovali na sebe:

„Jen utíkej, já tě dostanu!"

Myšpulín je tiše pozoroval a pak se vydal do své dílny. Z té se ozvalo jen:

„Nééé".

Všichni se k němu okamžitě seběhli. Myšpulín jen sípal kolem.

„Oni to vzali ! Oni to ukradli !" Řekl s panikou v hlase.

„Kdo?" Optal se Bobík.

„A co ?" Doplnila Fifinka.

„Nevím, někdo, počítač." Zhluboka dýchal.

„Někdo tady byl?" Zhrozil se Pinďa, vyskočil Fifince na záda a ta se pod jeho tíhou propadla. Jeho otázku ignorovala a řekla:

„Nebojte se, určitě ten počítač najdeme."

Dům převrátili vzhůru nohama. Věci létaly sem a tam. Bobík nazvedl pohovku, kterou s těžkým žuch zase pustil. Ale stejně počítač nenašli.

„Ne, ne, ne!"

Myšpulín propadal stále větší panice. Ostatní nevěděli, co říct. Vydali se hledat zloděje. Následovali něčí stopy, ale ty kdesi zmizely, a tak se museli vydat zpátky. Frustrovaně se na sebe dívali. Po hodinovém pátrání to vzdali definitivně. Seděli na gauči a Myšpulín si dal hlavu do dlaní.

Vtom se ozval zvonek. Kdo to asi může být v tuhle noční dobu? Ve dveřích stála sousedka a v ruce svírala počítač.

„Tahle věc nám buší na dveře celé boží odpoledne a dohání nás k šílenství." Postěžovala si sousedka. „Vsadím se, že je to vaše."

Myšpulín vyskočil z gauče a objal svůj stroj. Všichni se se sousedkou rozloučili.

„Myšpulíne, že ty jsi ten počítač nevypnul a on pak slyšel Bobíka křičet uteč?" Optala se Fifinka. „Možná?" Odpověděl Myšpulín a dál svíral počítač ve svých rukách. 

Vše nakonec dobře dopadlo a počítač pomáhá čtyřce kamarádů dodnes.