mohu vás pozvat na skleničku, madam?/ calin

I. co chceš?

     „Nee prosím ne," vykřikla jsem. I přes to se přibližoval. Začínám být zoufalá. „Nech mě být." Jen jsem tiše doufala, že už poslechne. „Proč bych to dělal?" řekl s překvapivým klidem, „jsem tvůj přítel a od tý doby, co jsem se jím stal, si s tebou můžu dělat, co jen budu chtít." Jenže ty nemůžeš. Neměl bys, ale děláš to, i přes to že nechci. Ubližuješ. „Same, prosím tě." „A co sis jako myslela?!," najednou zaječel, „že si budeš fotit polonahý fotky na ig?" „Nejsou polonahý," tiše jsem podotkla. „Mám tam na sobě top s dlouhými kalhoty, co je na tom špatného?" „Já ti řeknu, co je na tom špatnýho!" Najednou vztyčil ruku a. A udělal znova to, co předtím. Uhodil mě. A pak znovu a znovu. Už nic nevidím přes slzy a na ruce se mi už barví modřiny. Najednou přestal. Z ničeho nic se jako vždy zklidnil. „Pojď sem lásko, ty víš, že tě miluju," přiblížil se a objal mě kolem pasu. Pak se zase odtáhl a odešel. Sjela jsem na zem po skříni, o kterou jsem se celou dobu opírala, a začala jsem brečet ještě mnohem víc než předtím.

     Pomalu dootevřu pootevřené dveře, které za sebou nechal. Spal na gauči. Usl u fotbalu. Díkybohu. Dneska se musím ožrat, jinak nepřežiju. Vzala jsem na sebe dlouhé černé šaty samozřejmě s dlouhým rukávem. Kdyby někdo viděl ty modřiny tak.. Klepala se mi ruka , jako ještě nikdy. Nesmí mě vidět. Co když uvidí? Prostě ne. Zvládnu to. Už jsem u botníku a nazouvám si boty, když v tom. KURVA. Spadl mi obouvák na zem. Ten vyjebanej kovovej obouvák. Vykouknu z chodby a uff. Panebože teď jsem málem dostala infarkt. Ještě, že ho jen tak nic neprobudí. Jenom spal na naší pohovce a spokojeně mlaskal. Popadla jsem náhradní klíče, které jsou schované v květináči a moje jsem nechala na botníku. Taky jsem nám zamkla pokoj. Stratil od něj klíč, takže si bude jenom myslet, že jsem se zamkla, jak to dělávám, po tom co mi ublíží. Opravdu opatrně a hlavně tiše jsem po sobě zavřela vchodové dveře.

Už stojím před barem a vcházím dovnitř. Páni, fakt pěknýý. Sednu si snad na to nejhorší, ale však jediný volný místo a tím je barová židlička hned u barmana. „Jednoho panáka rumu prosím." „A osmnáct už bylo?" zeptal se mě borec. Bro a kolik si myslíš, že mi jako je? Deset? Tohle asi není úplně vhodné dospělé chování, ale zrovna dneska jsem si zapomněla občanku. Tak jsem jen přikývla a řekla: „Jo." Vypadal, že nechce problémy, tak se radši natáhl pro flašku hefrona a už držel hubu. Když jsem to do sebe kopla, uslyšela jsem mírný potlesk za zády. Co když to je Samuel?!

     Bleskově jsem se otočila a byl to nějaký muž. Byl i hezky oblečený. „Mohu vás pozvat na skleničku, madam?" vypadlo z něj. „Ne." Ignoroval mě. Hochu ty si zahráváš. „Btw. vypadá to, že umíš pít, tak se napijem spolu, co říkáš?" „Prosím můžete mi přestat tykat a odejít?" „Myslím, že ne." „Hele dnešek není úplně můj den, tak bych ocenila, kdyby jste odešel." Chvíli bylo ticho a než jsem se nadála, stáli před námi dva panáci toho stejného rumu, co jsem si objednala. „Na zdraví," řekl a zvedl panáka, aby jsme si mohli přiťuknout. Tak dobře no, budu toho litovat, ale alespoň nebudu chlastat sama a třeba to za mě i zaplatí. Po druhým rumu překvapivě neobjednal další a zeptal se: „Proč tak krásná holka jako ty pije v baru a není se svým klukem?" Protože ji před ani ne dvěma hodinami zmlátil. To mu ale asi nemůžu říct. „Proč se na první pohled tak chytrý kluk jako ty, ptá na tak hloupé otázky?" „Takže už si tykáme joo?" ušklíbl se. Musela jsem se zasmát. A už lítal panák za panákem. Třetí, čtvrtej, pátej a eehm kolik je hodinnn?

Ahojj, začínám s příběhem a snad to není zas až tak tragický dekuji moc pokud to někdo dočetl až sem a posilam laskuu 🤗