Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 17.-Nic mi nebude stát v cestě!

[12. 5. 1817, Budapešť]

Pohled🇭🇺:

Sl1: "Pane, vše je připraveno! Můžeme vyrazit!"
🇭🇺: "Výborně. Jsem tam za 5 minut."
Ještě chvíli jsem vyhlížel z okna a pak se otočil a odešel. Vyšel jsem před brány Budínského hradu. Tam už na mě čekal připravený kočár, několik sluhů a kočí.
Sl2: "Jste připraven, pane?"
🇭🇺: "Jako nikdy předtím..."
Sl2: "Nuže, račte."
Řekl sluha a otevřel mi dveře od kočáru. Pokývnutím hlavy jsem mu poděkoval a nastoupil si.
Kočí pobídl koně k jízdě a vyjeli jsme. Tohle Čechymu jen tak neodpustím. Sice jsme vždycky měli odlišné názory a nikdy jsme se moc neměli rádi, ale vždy jsme se nakonec nějak usmířili. Ale jestli v tomhle má prsty, tak mi za to zaplatí...

[19. 5. 1817, v lese]

Pohled🇨🇿:

A: "Čechy!"
🇨🇿: "Ani! No to je dost, 2 týdny!"
A: "Já vím, díky, že jsi přišel!"
🇨🇿: "Co sis o mně myslela, prosimtě?"
Anička mi skočila do náruče a vší silou mě objala.
A: "Máš to sedlo?"
🇨🇿: "Jasně, že jo! Myslel jsem na to celou dobu. Jseš připravena si poprvé sama sednout na koně?"
A: "Ano!"
🇨🇿: "Máš strach?"
Anička se nachvíli zarazila a provinile si zastrčila vlasy za uši.
A: "Nooo...možná trochu...A-ale zvládnu to!"
🇨🇿: "O tom nepochybuji."
Usmál jsem se.
Společně jsme došli až k mému koni. Vzal jsem ho za uzdu a dovedl ho na louku. Sundal jsem mu své pánské sedlo a nasadil na něj to dámské. Tady ale nastal problém...Jak ji mám na tom naučit jezdit, když já sám jsem v tom sedle v životě nebyl? Jediný, co o dámských sedlech vím, je, jak si na to má sednout, ale tam mé znalosti na toto těma končí! Budeme to muset nějak zkusit. Kdyžtak si nabije držku. Hold na vlastní nebezpečí.
Vzal jsem Aničku do náruče a posadil ji na hřbet koně. Byla vzrušením bez sebe. Podal jsem jí otěže a začal jí vysvětlovat, co má dělat.
🇨🇿: "Tohle jsou otěže. Pevně je drž takhle palcema nahoru, rozumíš. Za žádnou cenu je nesmíš pustit!"
A: "Rozumím!"
🇨🇿: "A až vyjedete, pořádně se dívej kam jedeš a hlavně prosím HLAVNĚ ho nepobízej k běhu. Budu rád, když se dneska dostaneme nejdál ke klusu."
A: "Chápu!"
🇨🇿: "Jo a ne-"
Než jsem stačil doříct větu, Anička lehce kopla nohu do koně a ten se samozřejmě splašil. Rozběhl se i s Aničkou bůhví kam.
🇨🇿: "...-kopej do něj, dokud ti neřeknu...Pane Bože!"
Začala pištět na celý les.
Moc daleko ale nedojela. Neudržela se a za desátým metrem spadla do měkké trávy. Kůň mezitím začal totálně vyšilovat. Stavěl se na zadní, zběsile skákal a vyděšeně řehtal. To ale bylo nebezpečný...Předběhl jsem před něj a rukama se ho snažil uklidnit. Nezabíralo to. Počkal jsem si na správný moment a chytil ho za uzdu.
🇨🇿: "Hou hochu! Uklidni se!"
Vší silou jsem ho přitáhnul k sobě a začal ho hladit po čumáku.
🇨🇿: "Klid, klid...už je to dobré..."
Když se konečně uklidnil pomalu jsem poodešel a nechal ho se v klidu pást.
Přiběhl jsem k Aničce a pomohl jí vstát.
🇨🇿: "Jsi v pořádku? Není ti nic?"
A: "Jó, jsem v pohodě."
🇨🇿: "Co to mělo znamenat? Však jsem ti říkal, ať mě posloucháš!"
A: "Promiň, nevěděla jsem, že-"
🇨🇿: "Aaa 'nevěděla, nevěděla'! Kdybys nic nedělala a nečekala, co ti řeknu, tak se ti nic nestane. Tohle bylo nebezpečný, Ani! Kdyby si byla na tvrdším povrchu, nemuselo by to dopadnout vůbec dobře! Nebo kdyby se ten kůň splašil blízko u tebe, mohl by tě celou rozdupat! Je to zvíře, Ani, je to živá věc! Nemůžeš to perfektně ovládat! Mohla si být i mrtvá!"
Anička provinile zklopila oči do země.
A: "Promiň, už se to nestane, slibuju."
Povzdechl jsem si, pak se postavil a podal Aničce ruku.
🇨🇿: "To nic. Zkusíme to znovu, ano? Ale tentokrát mě prosím poslouchej."
A: "Ano, slibuju!"
🇨🇿: "Tak pojď."
Posadil jsem ji zpátky na hřbet koně a podal jí otěže.
🇨🇿: "Zkusíme si obyčejnou chůzi. Povedu tě."
Řekl jsem a vzal si do rukou uzdu.
A: "Jasně."
Přešli jsme přes louku a vešli znovu do lesa. Šli jsme pomalým klidným krokem a dotoho naslouchali hlasům přírody. Občas jsem juknul na Aničku. Už si pomalu začínala zvykat. Oči jí zářili a celou dobu se nadšeně usmívala. Nad tím jsem se pro sebe pousmál. Jsem rád, že jsem jí udělal radost. To už se mi dlouho u nikoho nepovedlo...
Po hodině jsme se vrátil na naší tajnou mýtinu. Sundal jsem Aničku z koně a položil ji na zem. Koně jsem mezitím přivázal k nejbližšímu stromu.
🇨🇿: "Tak co? Líbilo se ti to?"
A: "Bylo to úžasný! Děkuju moc!"
Zavýskala Anička, vyskočila a obajala mě kolem krku. Já jí položil hlavu na rameno a taky ji k sobě přimáčknul. Ale zase ne moc silně, abych ji nerozmačkal.
🇨🇿: "Budu ti to sem nosti častěji, platí?"
A: "Díky, Čechy. Jsi ten nejlepší (a asi jediný) kamarád, jakého jsem kdy měla..."