Ona je snílek a on je její sen ✔️

moment

,,Tak jdeme na to!" vyzval učitel své žáky s  hudebními nástroji, aby se odebrali do sálu a začali se připravovat na velký a dlouho plánovaný koncert.
Všichni si začali hledat svá místa na sezení, rezervovat pro své rodiny, skládat stojany a snažit se nebýt nervózní.
Když se dívka postarala o místo pro svou rodinu sedla si na volné sedadlo, někde v koutě a dívala se na chaos okolo sebe. Bavilo ji sledovat, jak se každý cítí v dané situaci, aby potom mohla plně zasáhnout a pomoci jak nejlépe uměla.
Další hráči přicházeli, další odcházeli, někteří jen stáli a poslouchali, druzí rozkazovali jak a co. Když dívka občas zaslechla slova typu: To nezvládnem! Je málo času! Honem! To je na zabití!...      Smála se.
V tom se přihnala velká skupinka muzikantů a začali si v malém sálu hledat své židle, stojany a místo na rozbalení nástrojů. V davu byl i on. Nesl v ruce obal od svého milovaného nástroje a dával pozor na každý krok, který udělal, aby někomu neublížil, nepřistoupil nohu byť do něj jen nesrtčil.
Dívka ho s nepřetržitým pohledem sledovala dokud se nevymotal z davu a nepohlédl jejím směrem.
V tu chvíli její oči přelétly na jiné nově příchozí.
Věděla, že když zjistil, že na něj upírala před pár chvilkami pohled, že on jí to opakuje. Během svých kroků, které vedly do jiné místnosti ji nespouštěl z očí a ona to moc dobře věděla. Viděl i úsměv, který nasadila když ji došlo že se stále dívá.

Ona stále seděla na stejném místě a on se procházel po sále. Docházelo ji, že mohl chodit kdekoliv jinde, bavit se s kamarády s rodiči, ale on chodil dokola po sále kde byla ona. ,,Pojď jsem prosimtě!" Zavolaly si ji učitelky, které měly problém s rezerve kartičkami.
Zvedla se a přešla 4 řady, blíž k podiu a blíž k jeho cestičce, kterou procházel sem a tam.
V tu chvíli se v jeho chodícím prostoru objevili lidi, kteří potřebovali uklidit přebytečné věci a rozdělili jeho jednu cestičku na dva směry. To ho zastavilo. Stál před zábranou přemýšlejíc, kterým směrem se vydat- jestli tím blíž k ní nebo tím blíž k východu.
Dívka vnímala jen slova učitelek, které si stále nevěděly rady. On si rady věděl. Vybral si tu blíž a když procházel okolo ní dělil je necelý metr od sebe.
V tu chvíli si všimla, že se zastavil a upřel na ni pohled. Učitelky ale řešili své a nenechaly ji promluvit. Přece jen si dovolila zvednout oči k tomu, kdo se na ni tak pozorně dívá.
Jejich oční kontakt byl snad nekonečný, ale zároveň nejkratší oční kontakt, který kdy navázala. Byl to ten nejúžasnější pocit, který kdy zažila. Přes všechna slova mířená k ní ze strany zmatených žen ji nedovolil její mozek cokoliv říct, ale darovala mu ten nejupřímnější úsměv, který dokázala.
I když musel i on už odejit a věnovat se dalším věcem, přes všechny lidi co mu dál zavazeli při pohledu do jejích očí, se snažil ji nepouštět z dohledu co nejdéle.
Nikdy ji nedošlo že se jen díky těm modro zeleným očím může cítit tak překrásně.