Enemy roommates [1]

7. Slabiny

Kai naštvaně zabouchl svoji skříňku.

„Woah, klídek,“ řekl s lehkým úšklebkem Dean, ale v očích měl starost. Opět přistoupil ke Kaiově skříňce blíže. „Nic si z toho nedělej, vždyť je to jen jeden stupeň...“

„Jeden stupeň? Teď je přede mnou pět lidí. Pět! Jak se mám asi dostat na vrchol?“

Na to Dean neměl odpověď.

Kai si povzdechl a sklopil obličej do dlaní. „Ne... Promiň, Deane, nechci si to vylévat na tobě...“

Dean se uchechtl a položil mu ruku na rameno. „Však v pohodě. Vím, jak tě tyhle věci žerou. Ale pořád máš naději, ne? Teda, když dopadneš toho Red-Eye.“

Kai zvedl hlavu a zahleděl se do prázdna. „Red-Eye...“ Vyslovoval tu zločineckou přezdívku, jako už by to začínalo být osobní. Ne, bylo to osobní, protože Kai kvůli němu propadl níže a taky se bez něj nahoru nedostane. „Zeptám se někoho z archivního oddělení, jestli by mi neposlal všechny jeho záznamy.“

Dean přikývl. „To by byl dobrý začátek.“

Kai se opřel zády o svou skříňku. „Já jen... Vážně musí zrovna on být má nemesis? Vždyť je to mutant, má nadlidské schopnosti! A beztak je pod tím kostýmem nabušenej a má svou tajnou organizaci a kdo ví, co ještě...“

„Tolik bych ho nepřeceňoval,“ ušklíbl se Dean. Opřel se o skříňku vedle té Kaiovy. „Nesmíš zapomenout na to, že všichni mutanti jsou v jádru lidé. Teda... kdysi byli. Jejich samotná existence je sice zvrácená a nebezpečná pro lidstvo, ale jejich přemýšlení je podobné tomu našemu. Nejsou to stroje, jsou schopni lidských chyb a určitě mají i lidské slabiny.“

„Ts. Kdyby měl lidské slabiny, tak už by v sobě měl minimálně patnáct kulek.“

„Myslím tady,“ řekl s něžným úsměvem Dean a ukázal Kaiovi na srdce.

Kai k němu v tu chvíli zvedl pohled. Kdyby neměl Dean přítelkyni, Kai by přísahal, že ho tak dráždí schválně. Ale Kai moc dobře věděl, že všechna tahle gesta dělal Dean nevědomky. A to na tom bylo ještě horší.

Dean ho potom poplácal po rameni. „Uvidíme se na příští akci, a teď mazej zpátky do školy.“ Věnoval mu úsměv na rozloučení a zmizel ve dveřích.

Kai ještě chvíli stál na místě. Potom slabě praštil pěstí do skříňky, o kterou jeho ruka zůstala opřená.

„Sakra, Deane.“

...

Kai se tichými kroky blížil ke svému pokoji na kolejích. Byla už skoro půlnoc, ale stejně se ve většině pokojů ještě svítilo. Kai vešel do svých dveří a tiše je za sebou zavřel.

Ve dveřích do levého pokoje se ihned objevila zrzavá hlava. „Jak bylo na brigádě?“ André se zaujatě usmíval.

„No, ehm...“ Kai si uvědomil. že vlastně zapomněl vymyslet nějakou skvělou zástřešku svých agentskych misí.

„Co vlastně děláš?“ André přejel pohledem Kaiovo oblečení. Kai už byl však oblečený do běžného, neměl na sobě uniformu.

„Dělám... ostrahu. V jednom nákupáku. Odcházel jsem v saku, protože na to mám vypadat dobře, abych... vzbuzoval větší respekt.“

„No, dobře jsi rozhodně vypadal.“ André nakročil do svého pokoje, ale potom se obrátil zpátky na Kaie. „Měl jsi vůbec večeři?“

Kai se zamračil. „Vždyť už je půlnoc.“ Ale mnohem jasnější odpovědí bylo zakrucení jeho břicha.

André mávl rukou, ať ho následuje do svého pokoje. Kai se chvíli zdráhal. Stál v malé předsíni a přemýšlel, jak se z toho vykroutit.

„Tak pojď,“ pobídl ho znova André.

A tak Kai neměl na výběr. Když vešel do Andrého pokoje, rozhlédl se kolem. Na věšáku měl pověšenou barevnou bundu, na stole pohozený sešit s modrou propiskou a v posteli měl knížku, jinak byl jeho pokoj skoro prázdný. Určitě měl něco ve skříni, ale do té mu Kai přece hrabat nebude. Jenže trochu ho štvalo, že tu není moc věcí, ze kterých by o Andrém dokázal odhadnout něco více. Musel přece vědět, s kým to vlastně bydlí, aby se před ním mohl mít na pozoru.

André pomalu došel k menší skříňce, ze které vytáhl krabici s napůl snědenou pizzou. Otočil se na Kaie. „Chtěl jsem si to sice nechat na zítra, ale ty vypadáš, že by se ti trochu energie hodilo.“

Kai si založil ruce. Ne, protože by se chtěl tvářit umíněně, ale spíš nevěděl, co s nimi dělat. „Zase tak složitá ta práce není.“ To byla lež. Kai se však že své  frustrace potřeboval trochu vypovídat. „Ale... Je tam jedna osoba, která mi dělá peklo ze života.“

André se pousmál. „Někdo z prodavačů?“

„Ne, spíš... jeden zákazník, co se často vrací, aby něco ukradl, ale nikdy ho nedokážu chytit. Vždycky rychle uteče.“ Bleskově rychle.

André vykročil vpřed s pizzou v ruce, ale u toho bolestí sykl.

Kai se na něj starostlivě podíval. „V pořádku?“

„Haha, jo... jen jsem si... ehm... narazil palec o roh postele. Když jsi tu nebyl. Ale to přejde.“ Došel ke své posteli a sedl si na kraj. Potom poplácal vedle sebe na matraci, ať si Kai přisedne.

Kai nejistě přešlápl na místě, ale potom Andrého poslechl a sedl si vedle něj, i když s dostatečným odstupem. Jediný, kdo mu doposud nabídl místo podobným způsobem, byl Dean.

André se k němu natáhl otevřenou krabicí s pizzou. „A ten tvůj zákazník zlodějíček... Proč jeho dopadení nenecháš na policii?“

Kai si povzdechl. „Kéž to bylo tak jednoduché...“ Zamyšleně se díval na pizzu. Připadalo mu zvláštní brát si jídlo od někoho jiného.

André se zasmál. „Jen si vem, není to zas tak studený. Dovezli mi ji teprve před chvílí.“

„No dobře.“ Kai si vzal ten nejmenší kousek. Ale když se do pizzy zakousl, potlačovaný hlad se v něm probudil. Neměl by sice jíst před spaním, ale dneska se cítil na to, aby udělal výjimku.

„Proč to nemůže být jednoduché?“ pokračoval André s otázkou. „Je to snad mutant?“

Kai neodpověděl.

Zrzek si zamyšleně podepřel bradu. „Chápu. S těmi je to asi složitější.“

Dále už jen seděli v tichu. Kai si nakonec vzal od Andrého ještě jeden kousek, ale rozhodně mu chtěl něco nechat. Sice mu přišlo zvláštní nechávat si pizzu na další den, ale na Andrém toho rozhodně bylo zvláštního více, takže už to Kaie ani moc nepřekvapovalo.

Když se Kai zvedl z místa, bylo už skoro půl jedné ráno. „Neměli bysme ponocovat.“

„Já vím.“

Kai vykročil ke svému pokoji, ale zastavil se v pootevřených dveřích. „Tak... dobrou noc.“

„Dobrou,“ popřál mu André se zamyšleným výrazem.

Kai za sebou zavřel a vydal se do svého pokoje. Potřeboval si nachystat věci na zítra. A taky se chtěl ještě osprchovat.

...

Když se zavřel v malé místnosti se sprchou a umyvadlem, zahleděl se na sebe do zrcadla. Vlasy měl zpocené a rozcuchané od divoké jízdy. Na rukou měl pár škrábanců a na těle další škrábance a jizvy, ale ty už z dřívějška.

„Měl bych více trénovat,“ zamumlal si pro sebe, když pustil ve sprše vodu. Šumivý zvuk proudu mu dovolil uklidnit se a na chvíli zapomenout na všechny starosti.

Jen Red-Eye nedokázal vytěsnit ze své mysli. To nejspíš nedokáže do doby, než ho konečně chytí.