Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 19.-Pomoc...!

[Další den]

Pohled🇨🇿:

Probudil jsem se asi v 6:15 ráno. Zase jsem se jako obvykle nevyspal. Včera jsem to dodělával asi do 3 do rána. Ale alespoň to mám z krku a Rakousko mě nezabije.
Oblékl jsem se, upravil se a vyšel z ložnice. Sešel jsem o patro níž a tam si to namířil do hodovní síně. Nemám moc s kým snídat, tak většinou snídám se služebnictvem, i když se to moc nehodí. Nějaké služky už tam byly a připravovaly stůl
S(vš.): "Dobré ráno, pane."
Pozdravily mě všechny naráz.
🇨🇿: "Dobré ráno i vám."
Oplatil jsem jim pozdrav. Bylo ještě dost brzo na to, aby tu bylo nějaké velké množství lidí. Obvykle se snídaně zahajuje až v 7:30.
Neměl jsem nic moc na práci, tak jsem šel pomoct služkám přostřít stůl. Všiml jsem si jedné mladé dívky, která zrovna nesla talíře. Zjevně to na ni bylo moc těžké. Každou chvílí klopýtala a několikrát málem ztratila rovnováhu. Přišel jsem k ní a vzal talíře za ní.
S1: "Pane, to nemus-"
🇨🇿: "Copak nemůžu být slušný král?"
S1: "...Děkuji."
Usmáli jsme se na sebe a pak jsem donesl talíře na stůl.
Vypadalo to zatím na příjemné ráno. Nic zvláštního se zatím nestalo...
Vtom někdo prudce rozrazil dveře do síně a všichni se rázem tím směrem leknutím podívali. Ve dveřích stál sluha a udýchaně se opíral o kolena. Myslím, že to byl ten samý, který za mnou byl včera.
Sl: "Pane...Moc se Vám omlouvám...Tohle jsem Vám včera zapomněl předat..."
Sýpal a do toho se snažil popadnout dech. V ruce držel nějaký dopis.
Sl: "Je to něco naléhavého...Moc se omlouvám..."
🇨🇿: "V klidu, nic se neděje. Když dovolíte-"
Sl: "Jistě, zde máte!..."
Převzal jsem si od něj obálku a podíval se na adresu. Odesílatel: Rakouské císařství...Dál už jsem to číst nemusel. Tohle mi bohatě stačilo na to, abych si zkazil celý den. Achjo...Tak co tam máš tentokrát, Rakousko?
Rozlomil jsem voskovou pečeť a vytáhl z obálky papír. Nádherným psacím písmem na něm bylo německy napsáno následovné:

Vážené České království

V poslední době si Evropa vede moc dobře. Vyskytlo se nám tu ale také pár případů, kdy se nějaké státy mezi sebou nepohodly. Zvu tě na setkání ve Vídni, které se bude konat 17. 1. 1822 v Hofburgském paláci. Očekávám tě tu v daném termínu.

Rakouské císařství

Chvíli jsem na to jenom zíral a pak se podíval na toho sluhu.
Sl1: "D-děje se něco?"
Měl jsem 100 chutí nahlas říct: "Děláš si prdel?" i když on za to nemohl, ale naštěstí jsem se udržel.
🇨🇿: "Nic."
Odpověděl jsem celkem naštvaně. Rychlím krokem jsem ho obešel a chystal se odejít pryč z hodovní síně. Zastavila mě nějaká služka.
S2: "Počkejte! Vy nebudete snídat nebo-"
🇨🇿: "Ne."
Odbyl jsem ji a prásknul za sebou dveřmi.
A dost, končím! Když jsem podle ní tak zbytečný, tak proč mě pořád musí na takovýhle akce zvát?! To ani není pozvání, je to spíš povinnost. A stejně tam nikdy nemůžu nic říct!...To ale není upřímně ten důvod, proč jsem naštvaný...Nebyl jsem tentokrát ani tak naštvaný, že musím jet do Vídně, a nebo že musím vidět Rakousko...tentokrát spíš proto, že musím vidět Uhersko. Sice jsem mluvil o tom, že na mě Uhersko posledních pár let jen doráží, ale ve skutečnosti je to mnohem horší. Poslední dobou mám pocit, že se mě snaží...zbavit...Pokud se potkáme ve Vídni, může se něco mezi náma strhnout a to by sakra nebylo dobrý.
17. 1.. Takže mám přesně 2 týdny se na to psychicky připravit. To nestihnu...
Přišel jsem do své ložnice a naštvaně hodil z dopisem o stůl. Sedl jsem si na postel a položil si hlavu do dlaní. Proč, ty vole, proč...
Tohle mi ale v ničem nepomůže. Pojedu za Aničkou, ať na mě zase nečeká. Ta mi určitě zvedne náladu.
Vzal jsem si tašku a bez ničího zahlédnutí jsem opustil hrad. Ve stáji jsem si osedlal koně, pak k sobě přilákal ještě jednoho a vyjel směrem na severovýchod...