Enemy roommates [1]

11. Pocity

Kaiovi po cestě zpátky zazvonil telefon. Převedl volání do systému auta, aby mohl dále řídit, a hovor přijal. Už teď byl však trochu nervózní, protože to bylo jedno z mnoha telefonních čísel jeho otce.

„Jak jde práce, agente číslo šest?“

Kai zatnul zuby. „Jde dobře, tati.“

„Hm.“ Ředitel Hatari nezněl příliš nadšeně. „Doufám, že si pamatuješ, co jsem ti říkal.“

Kai svraštil obočí. „Když chytím Red-Eye a dostanu ho za mříže, mám šanci stát se Jedničkou.“

„Výborně. Ale na své minulé akci ses příliš nepředvedl, že? Doufám, že už sis alespoň začal dělat výzkum. Nejsem tvá chůva, abych ti všechny materiály strkal přímo pod nos.“

„Ale jsi můj šéf,“ zabrblal podrážděně Kai.

„Cože?“

„Nic. Proč teda voláš?“

Hatsuo se na chvíli odmlčel. „Chtěl jsem také vědět, jak si vedeš na univerzitě.“

„Budu posílat výpisy o známkách, až nějaké dostanu. Ale ve většině hodinách se teprve seznamujeme s předměty.“

„Tak ať to dlouho netrvá. Chci vidět tvé výsledky, ne poslouchat bláboly o tom, jak nepracuješ.“

Kaie takové řeči štvaly. On nemohl ovlivnit, jak učitelé a profesoři přistupují ke své práci.

„Taky by sis měl uvědomit, že tohle není jen tak. Já na univerzitu nemohl, neměl jsem ani správné občanství a dostatečnou výuku. Všechno, co jsem si vybudoval, existuje jen díky mé vlastní snaze a píli, na které se ty celý svůj život jen vezeš jako parazit.“

Kai mlčel, ale dlouho to nevydržel. „Já se opravdu snažím, tati.“

„Já vím.“ V hlase staršího muže zaznělo zklamání. „Ale občas si přeji, aby ses snažil více.“

Kai odbočil na klidnější cestu, která vedla přímo k univerzitě. Minul skupinu studentů, kteří se za veselého rozprávění procházeli po vyšlapané trávě po kraji cesty.

„Tati... Vzpomínáš si, jak jsi mě kdysi vzal do té japonské restaurace u náměstí C?“

Hatsuo chvíli mlčel, nejspíš pátral ve vzpomínkách. „Ano. Proč se ptáš? Souvisí to s tvou samostatnou misí?“

„Ne,“ odvětil Kai suše. „Jen jsem chtěl vědět, jestli... si to stále pamatuješ,“ dodal tišseji.

Z reproduktorů se ozval povzdech. „Pamatuji si toho hodně, Kaii. Ale minulost je za námi, já se mnohem radši soustředím na budoucnost. To už jsme ale odbočili od tvé mise a já opravdu potřebuji řešit důležitější věci. Konec rozhovoru.“

Kai naštvaně dupl na brzdu, když prudce zaparkoval na volném místě na parkovišti. Rychle si odepnul pás a vystoupil z auta, jen aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Občas svého otce tak... nenáviděl. Hlavně ty jeho řeči.

Věděl, že toho jeho táta dělá hodně. Ale taky chtěl, aby se k němu nechoval jako k vycvičenému psovi. Alespoň jednou.

...

Sotva se Kai dostal do svého pokoje, otevřel notebook a dal se do práce. Měl už pod heslem připravenou složku se všemi informacemi, jaké jen ze záznamů Anti-X dokázal sehnat.

Rozklikl hlavní složku o Red-Eyeovi a všechen fotomateriál, který v záznamech existoval. Různé snímky z boje, rozpixelované snímky jeho očí ve stínu kapuce a šátku přes obličej, i snímky, kdy se muž v černém obklopený blesky hrne po ulici, nebo letí vzduchem. A taky... velký obraz oka nasprejovaný červenou barvou na zádech jeho vesty.