Enemy roommates [1]

15. Jízda

Kai stál na místě ve svém černém obleku a širokými brýlemi na očích, které mu i přes černá skla umožňovaly lepší noční vidění. Stál spolu s ostatními venku před budovou laboratoří. Celý areál obklopovala zeď a plot, přes které se dalo dostat jenom skrze brány.

Agentů z Anti-X bylo celkem pět. Vedoucím mise byla Čtyřka, zbylí členové týmu byli Dvanáctka, Dvacítka a Dva-Pětka. Kai (Šestka) s nimi byl po domluvě navíc. Dělal však to samé, co ostatní.

Stáli u dveří ještě chvíli, zatímco dovnitř přijel vězeňský transport, který zaparkoval před vchodem do budovy. Spolu s řidičem tu byli dva policisté, kteří tvořili zbytek týmu. Oba si však agenty Anti-X prohlíželi s odstupem a soudností v očích. Pravdou bylo, že policie všeobecně neměla Anti-X ráda. Často jim lezli do terénu, přebírali jim případy a pokud se něco týkalo mutantů, od senátu měli lidé z Anti-X větší pravomoce než samotná policie.

I tak se ti dva policisté chovali profesionálně a nesnažili se misi nijak komplikovat. Vydali se dovnitř do budovy a po nějaké době vyšli spolu s několika doktory a dvěma vězni ve speciálních poutech. Kai na ně tiše hleděl přes své černé brýle.

První v osvětlení nad vstupem vystoupil z budovy Leon Kociba. Bývalý doktor měl oproti fotografii tvář zarostlou vousy a vlnité vlasy neučesané a smotané v pramíncích. Šel vpřed se svěšenou hlavou, jak ho jeden z policistů vedl, a vlasy mu zakrývaly tvář s temnými kruhy pod očima. Kai jen lehce pohnul hlavou, když kolem doktor prošel a policista ho zavedl do vězeňského transportu.

Druhým vězněm byla Nola Cruz. Dívce s tmavou pletí bylo teprve sedmnáct, ale už teď kvůli pohublé tváři vypadala starší. Krátké kudrnaté vlasy jí trčely do všech stran a při chůzi těkala rozrušeným pohledem okolo. Potom také zmizela v transportu s druhým policistou, který za nimi zavřel dveře.

Policejní řidič otevřel dveře transportu a kývl na agenty Anti-X. „Čas vyrazit."

Kai spolu s ostatními přikývl a vydal se k motorce, kterou měl pro dnešní akci připravenou.

Vedoucí Čtyřka se vydala do černého auta spolu s Dvacítkou. Vyjeli napřed a za nimi se k bráně pozemku vydal transport. V druhém autě za ním seděli Dvanáctka s Dva-Pětkou a za nimi Kai na své motorce. V tomto pořadí poklidnou jízdou opustili pozemek laboratoří.

„Tady Čtyřka," zaslechl Kai ženský hlas v drobné vysílačce, „držte formaci skrze celý průjezd městem. Vyjíždíme o půlnoci, takže provoz by měl být malý."

Když vyjeli do ulic, Kai jel jako ocásek vzadu, ale stejně se při jízdě každou chvíli díval k vysokým budovám nebo k nebi. Čekal, že se tam z čista jasna zjeví blesk... ale byl klid.

Ve vysílačce něco zachrastilo, nejspíš se na chvíli Kaiova linka omezila na privátní. Hned pochopil proč, když zahlechl hlas Deana. „Tak co, Šestko?" Jeho tón zněl posměšně. „Dneska to na bouřku asi nevypadá, že?"

Kai zmáčkl sluchátko, aby odpovídal na privátní lince. „Slyšel jsi někdy o blesku z čistého nebe, Dvanáctko?"

Z vysílačky se ozvalo Deanovo zasmátí. „Já jen, že jsi teď mohl ležet v posteli a užívat si klidu, víš o tom?"

Kai se pod svou přilbou zamračil. „Zločin nikdy nespí... takze i já to jednou vydržím."

Dean se jen uchechtl, ale pan už nic neříkal, aby nenarušoval misi.

Kai za klidné jízdy sledoval okolní město, které blikalo různými poutačemi a promítanými reklamami. Některé měly barvy jasnější, jiné zase kontrastnější, všechny se však odrážely na sklech dalších budov a tvořily tak město matoucím. Provoz však byl, jak Čtyřka slibovala, opravdu malý.