Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 20.-Vždycky je šance

[11. 1. 1822, Praha]

Pohled🇨🇿:

Za tenhle týden jsem Aničku viděl jen zřídka. Více přesněji, viděli jsme se jen ve středu a v pátek a to ještě na krátkou dobu. Ale chápu to, je teď z toho všeho nešťastná a potřebuje být chvíli sama. Dneska se zase uvidíme, tak snad už to bude alespoň trochu lepší...
Zhlížel jsem z okna druhého patra Pražského hradu dolů na zasněžené náměstí. Jen málo lidí se v tomto počasí procházelo venku. Foukal silný vítr a do toho sněžilo. Ani kočáry moc nejezdily.
Najednou jsem uslyšel z venku fanfáru. Rozhlédl jsem se, ale nic ani nikoho jsem neviděl. Ono ani přes tu mlhu nešlo nic moc vidět. Fanfára dál vyhrávala, ale já pořád nic neviděl. Začínalo mě to trochu znervózňovat. Vtom jsem v mlze spatřil siluetu kočáru. S každou vteřinou se k nám blížil jak ten kočár, tak zvuk fanfáry, který vycházel z trubek, bubnů a bůhví čeho dalšího. Pořád jsem ale nebyl schopný rozpoznat, kdo nebo co to je.
Moc dlouho ale netrvalo, abych to zjistil. Zachvíli už se celý majestátní průvod vynořil z mlhy a bylo jasně poznat, co je zač. Rusko...Takže on vážně přijel! Usmál jsem se a šel se rychle obléct na ven. Tohle mi zvedlo náladu. Neviděli jsme se od posledního setkání v Berlíně, což bylo...minulý rok v květnu, myslím? Stejně tak i s Británií a Srbskem. Hodil jsem na sebe kabát a šálu a rychlím krokem se vydal směrem k bráně.
Venku teda nebylo dvakrát teplo. Teplota klesla až na -17°C, ale dalo se to vydržet. Po 5 minutách už jsem si zvykl. Kočár už byl skoro u mě. V tu ránu koně zastavili, lokaj přišel ke dveřím od kočáru a otevřel je. Z kočáru vystoupil Rusko v dlouhém kožešinovém plášti až k patám a vyskou ruskou beranicí se zlatým ruským znakem na ní. Vzájemně jsme si vyměnili úsměvy a Rusko pak předstoupil přede mně. Musel jsem trochu zaklonit hlavu, abych mu viděl do obličeje.
🇨🇿: "Ruské carství, vítejte v Českém království!"
🇷🇺: "Potěšení je na mé straně."
Řekl Rusko s úsměvem a oba jsme se uklonili. Před jeho i mými lidmi se snažíme k sobě chovat alespoň jakžtakž jako nějací monarchové. Hned v zápětí se ale začneme normálně bavit.
Z kozlíku seskočil lokaj a také se mi šel ukolint. V obličeji mi ale někoho připomínal. Vypadal dost podobně, jako ten...se kterým jsem s Ruskem jel před 18ti lety z Vídně do Prahy! Nikolaj Pavlovič Kolešnikov! On se docela změnil, ale ty jeho ledově modré oči se ani trochu nezměnily.
N.K.: "Vaše Veličenstvo. Je mi velkou ctí."
Řekl a uklonil se mi.
🇨🇿: "Smím mít na Vás otázku? Nejste Vy náhodou Nikolaj Pavlovič Kolešnikov?"
To jste měli vidět ten výraz! Z ničeho nic mu spadla brada a udiveně na mě zíral. Rusko se tomu potichu zasmál.
N.K.: "Vy...Vy si mne pamatujete?"
🇨🇿: "Ano. Před 18ti lety jste byl lokajem kočáru, který vezl mě a tady Ruské carství přes Prahu do Petrohradu."
Na to mi už jen na souhlas kývnul, ale pořád vypadal dost zaraženě.
🇨🇿: "Smím Vás pozvat dovnitř?"
🇷🇺: "Bude nám ctí."
Otevřel jsem brány do Pražského hradu a vešli jsme do první chodby. Já a Rusko jsme šli vedle sebe první. Za námi šlo nějaké mé i nějaké ruské služebnictvo.
🇷🇺: "Tak jak to jde? Co Rakousko?"
🇨🇿: "Víš, teď je to s ní docela těžké. Poslední dobou mi docela přidává."
🇷🇺: "A heleme se! Rakousko a její rapidní rozmach hospodářství? To už tu parkrát bylo, vždycky má takové období, kdy támhle to rychle a tohle rychle..."
🇨🇿: "Jo, vzpomínám si na to. A dotoho se ještě přidal Uhersko. Někdy mám chuť jí přizabít, abych pravdu řekl."
🇷🇺: "Co já si pamatuju, tak se ti ani nedivim."
🇨🇿: "No a co ty?"
🇷🇺: "Docela dobrý. Turecko si poslední dobou nepotrpí na šetření na armádu."
🇨🇿: "Pořád se tam mydlíte?"
🇷🇺: "Posledních 200 let jo. A ještě to vypadá na dlouhou dobu, on je prostě šílenec."
Chvíli jsme jen šli rovně a nikdo nic neříkal.
🇷🇺: "Kdy chceš vyrazit? Dneska? Zítra?"
🇨🇿: "Můžem klidně dneska, ale..."
🇷🇺: "Ale?"
🇨🇿: "...Ale potřebuju si ještě před tím někam zajet. Pojedeš se mnou?"