The longest dream of my life (CZ)

1. kapitola

Zrovna jsem na cestě do školy, když se za mnou ozývá rána. Nadskakuji leknutím a prudce se otáčím. Co vidím mě lehce vyvádí z míry, ale i tak se nedokážu ubránit smíchu. Zatímco se hlasitě směju, dobíhám k místu činu. U převrácené popelnice leží poškrábané kolo, kterému se ještě dotáčejí kola a hned vedle něj leží na zádech chlapec. Klekám si k němu a konečně se přetstávám smát. "Vždycky se směješ nad neštěstím ostatních?" ptá se naštvaně a pomalu se zvedá do sedu. Rukou si prohrabuje nakrátko ostříhané tmavé vlasy a při pohledu na mě povytahuje husté obočí, pod kterým září tmavě zelené oči. "Jen občas." odpovídám a podávám mu ruku. Chytá se a následně mu pomáhám na nohy. "Dík." zašklebí se a rychle se otočí ke svému kolu. Pomalu ho zvedá a po chvíli prohlížení na něj opatrně nasedne. Když se druhou nohou odráží od země a zapřahává ji za šlapku, vyhrkuji: "A co ta popelnice?" Ne, že bych byl zrovna pořádkumilovný, ale i tak si nedokážu představit, že bych zvrhnul popelnici a ani bych se nepokusil o její narovnání. "Od toho jsou jiní." zasměje se, na chvíli otáčí hlavu a mrká na mně. Pak už ho jen vidím mizet za rohem. "Idiot." povzdychávám si a popelnici vracím do původní polohy. Otírám si ruce do kalhot a pokračuji na cestě do školy. Má to být první den na střední a přesto že jsem trochu nervózní, musím uznat, že se těším.

Když dorážím ke škole, všímám si lidí asi tak v mém věku, jak se pomalu sunou hlavním vchodem dovnitř. Trochu přidávám do kroku ať nejsem poslední. Těsně před tím než překročím práh školy, vzpomínám si na mámina slova, která mi řekla ráno když mě budila: " Nezapomeň tam vkročit pravou nohou....a s úsměvem!" Typické. Nejsem pověrčivý, ale vzhledem k mojí dobré náladě plním co mi řekla. Zhluboka se nadechuji a nasazuji široký usměv. Hned jak vstoupím dovnitř, skupinka starších holek opodál vybuchne smíchy. Nepřestávám se usmívat a trochu povytahuji obočí. Že bych byl až tak sexy? Tato myšlenka se mi bohužel vytrácí z hlavy hned jak slyším jednu z dívek. "Vypadá jak Mr. Bean!" Ostatní dívky, které už si skoro poutíraly slzy smíchu znovu vyprsknou a já uraženě odcházím.

Hned po příchodu do třídy na mě čekají dvě překvapení, o kterých nevím jestli je nazvat milými nebo nemilými. Nejen že ve třídě sedí stejný kluk, po kterém jsem před pár minutami narovnával smradlavou popelnici, ale jediné volné místo je před ním.