Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 21.-Praha, Vídeň...láska?

[Ten samý den, les]

Pohled🇨🇿:

Osedlal jsem Áně koně a sám se vyhoupl na toho svého. Anička se ještě loučila se svou sestrou.
🇨🇿: "Ani! Pojď už!"
Zavolal jsem na ni.
A: "Už jdu!"
Ještě jedou jsem se podíval na cestu, po které odjížděl kočár s Ruskem. Až teď jsem si teprve začal uvědomovat, do čeho vlastně jdu...A jestli si to uvědomila i Anička...
Zachvíli za mnou přiběhla, usadila se v sedle a naposledy zamávala své sestře. Já jsem jí jen tak zamával taky. Pak jsme obrátili koně a klusem se vydali po cestě k Praze.
Lehce sněžilo. Ledový vánek nás řezal do obličeje a nutil nás mžourat do bílé mlhy. Přemýšlel jsem nad tím, co všechno se právě stalo. Je to šílený. Doslova jsem slíbil, že s kamarádkou vykradnu císařský trezor a potom poruším zákon...Je to vůbec možný? Je vůbec nějaká šance, že z tohohle vyvázneme živí a zdraví? Jiná cesta bohužel není. Zkoušel jsem vymyslet všechno, ale nic z toho nebude fungovat. Musíme to udělat takhle...Ale budeme čelit obrovskému nebezpečí a může se stát, že Anička skončí v cele a já na popravišti...Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Oba se řítíme do velkého průšvihu. Ale zase v tom Aničku nemůžu nechat, nikdy bych jí to nemohl udělat. Ach Bože, kam jsem se to zase dostal...
Kouknul jsem se do leva. Vedle mě na svém koni jela Anička a mlčky se dívala pod sebe na zasněženou cestu. Bylo mi jí líto. Už přišla o jednoho z nejbližších lidí a teď může přijít o další. A chystá se riskovat vlastní svobodu a možná i život, aby se to nenastalo. Zároveň mi bylo jasný, že šance na úspěch je pro nás momentálně na hodně nízké úrovni. Co když se to opravdu nepovede a ona skončí v žaláři v katakombách pod Vídní? Co když už nikdy znovu nespatří nebe, světlo, stromy, rodinu? Když mi tohle všechno začalo docházet, uvědomil jsem si, že se dost možná sama žene na smrt...Nedokážu se na tohle dívat...Teď jsem ani tolik nemyslel na to, že pod tou šibenicí můžu stát i já...
🇨🇿: "Jseš si jistá, že to takhle opravdu chceš, Ani?"
Promluvil jsem k ní. Její 2 modré oči se na mě koukly. Byla v nich vidět trochu...nejistota...Ale hlas měla pevný a odhodlaný.
A: "Ano. Už jsem se tak rozhodla."
🇨🇿: "Chystáš se spáchat zločin a porušit zákon a čelit tomu, že možná tebe i celou tvojí rodinu popraví?"
A: "Mám snad podle tebe na výběr?"
🇨🇿: "Ano. Vrať se domů a žij. Proč by ses dobrovolně vzdávala života když-"
A: "Myslíš si, že je tam jen tak nechám? Myslíš si, že budu do konce života žít s tím, že jsem je mohla zachránit, ale neudělala to?! MYSLÍŠ SI, ŽE JE NECHÁM UMŘÍT?!!"
Aničce vytryskly slzy z očí.
A: "Vím, že mi nechceš pomáhat a chápu to. Není to tvůj problém, že moji bratři byli neprávem obviněni. Nemusíš pro mě riskovat, Čechy."
Musím jí pomoct, jinak už nikdy v klidu neusnu. Je to moje kamarádka, nemohu jí zradit.
Zhluboka jsem se nadechl a upřímně se podíval Áně do očí.
🇨🇿: "Nenechám tě v tom, Ani. To bych ti nikdy neudělal, jen...Chci si být jistý, že víš, co to obnáší."
A: "Vím...Děkuji ti."
Ani jeden z nás už potom nevydal jedinou hlásku. Mlčeli jsme celou tu dlouhou cestu až do Prahy.
Za 3 hodiny jsem na obzoru spatřil první věžičky mého hlavního města. Pobídl jsem koně do klusu. Anička se náhle probrala ze svého dumání a udělala to samé.
Zanedlouho jsme po Karlově mostě přejeli Vltavu a objevili se v samém srdci Prahy. Anička se s otevřenou pusou úžasem rozhlížela kolem sebe. Byla z toho úplně mimo. Prohlížela si každý detail, kolem kterého jsme projížděli, zatím co se na koni ploužila za mnou. Trochu jsem se pousmál. Takhle vypadá hodně lidí, když jsou tu poprvé. Zejména když nikdy před tím v žádném městě nebyli a vy je vezmete rovnou do centra Prahy. Ano, Anička sice byla párkrát v Pardubicích, ale prý byla ještě malá a tolik to nevnímala.
🇨🇿: "Líbí?"
Zeptal jsem se jí přes rameno.
A: "Já...nemám slov. Tohle je...nádhera."
Vydechla a dál si okouzleně prohlížela okolí.
Zastavili jsme až na kraji náměstí. Seskočili jsem z koně a podíval se na Aničku.
🇨🇿: "Musím si skočit pro pár věcí. Počkej tady a hlavně nikam nechoď. Nerad bych, aby jsem tě tu někde ztratil."
A: "Neboj."
Řekla, ale myšlenkama byla někde úplně jinde. Protočil jsem oči a hodil přes sebe tmavou koženou kápy. Snad mě nějak slyšela a nic strašného se nestane. Nasadil jsem si kapucu víc do obličeje a zaplul i s koněm na uzdě za první roh. Nechci, aby mě lidi poznali.
Celou cestu až sem jsem si to pořádně promýšlel. Vím, jak Aničku dostat až k jejím bratrům. Mám perfektní plán...