The longest dream of my life (CZ)

2. kapitola

Na chvíli si říkám, že se snad radši seberu a půjdu domů. Vezmu si Colu a lžičku Nutelly, lehnu si do postele a s mobilem v ruce si budu pomalu vychutnávat tu úžasnou lískooříškovou chuť, občas doplněnou o pár bublinek z Coca-Coly. Při té představě dostávám trochu hlad. Nakonec si však uvědomuji, že už nemám šanci se odsud dostat a tak si jdu pomalu sednout.

První hodina probíhá celkem v pohodě. Přestavuje se nám naše třídní, mimo jiné učitelka češtiny a seznamuje nás se školním řádem, který se moc neliší od toho co byl na základce. Většinu času ji nevnímám a v hlavě stále zdokonaluji již zmíněnou představu o Nutelle. Najednou mi však něco přistává ve vlasech. Učitelka zrovna píše na tabuli náš rozvrh hodin. Já, jakožto vzorný student, který by nikdy nic podobného v hodině neudělal, musím uznat, že ten kdo to hodil má perfektní načasování. Rychle skláním hlavu a nechávám hozený předmět z hlavy volně spadnout na lavici. Papírek. Jak jinak. Zklamání, že je to jen obyčejný zmuchlaný útržek, který někdo z nudy bezmyšlenkovitě hodil aby si našel vlastní cíl mě však rychle opouští ve chvíli, kdy si všímám čáry propiskou. Papírek rozbaluji a nevěřím svým očím. Na papírku stojí: Dík za tu popelnici. Finn. Nedokážu se ubránit úsměvu. Tak přece jen je v něm trocha slušného chování. Papírek obracím na druhou stranu a odepisuji: Příště si jí obracíš sám! Ještě teď mi smrdí ruce! Papírek muchlám a ruku s ním zkroutím za sebe. Ani ne za vteřinu na ní cítím příjemný dotek jiné a překvapivě poměrně teplé ruky, která si ode mě papírek nemotorně přebírá. Je vidět, že na odpověď čekal. Svojí, obvykle studenou ruku vracím před sebe a vzhlížím k tabuli. Zrovna když si čtu jména učitelů, abych zjistil jestli některého z nich náhodou neznám, ozve se za mnou hlasitý zvonivý smích. Z krásy toho zvuku mi naskočí husí kůže. Slyšel jsem už hodně smíchů, ale nikdy mě žádný takhle neoslovil. Nervózně si prohrabávám vlasy a po zbytek hodiny se pokouším aspoň trochu soustředit.