The longest dream of my life (CZ)

3. kapitola

Hned jak zazvoní na přestávku, vstávám a za doprovodu křupání mých ztuhlých kloubů se ploužím k umyvadlu. Je první den školy, právě skončila první hodina a já už jsem takhle unavený. Opravdu nevím jak tenhle rok přežiju. Pouštím vodu a pomalu si oplachuji ruce. "To jsi to s těma smradlavejma rukama fakt myslel vážně?" Ozývá se za mnou. Nejspíš kvůli mým občasným výpadkům paměti chvíli váhám komu hlas patří, ale jakmile se znovu ozve ten úžasný zvuk jeho smíchu, není o čem pochybovat. "Bohužel jo." odpovídám zatímco si na ruku mačkám trochu mýdla. Lehce pootáčím hlavou abych mu mohl vidět do tváře. Stojí opřený o malou skříňku hned vedle mě s rukama založenýma na prsou a usmívá se. "Takže Finn, jo?" ptám se a opět otáčím kohoutkem, abych vodu vypnul. Uchechtává se a na chvíli obrací zrak k zemi. "No jo no." V tom hlavu opět zvedá a podává mi ruku. Bez váhání mu podávám svou a jemně stiskávám. "Já jsem Jack." Dodávám rychle. Nevím proč, ale hluboko uvnitř cítím potřebu aby si mě zapamatoval. "Jo, já vim." odpovídá a opět se krátce zasměje. Bože, ten zvuk bych mohl poslouchat pořád. Rozpačitě se usmívám a rychlým krokem se vracím zpátky na místo. Takovýhle trapas už jsem dlouho nezažil. Krátce se dotýkám své tváře a ujišťuji se v tom, co mi je už dávno jasné. Úplně hořím. Sedám si na místo a doufám, že kolem mě Finn bez povšimnutí projde. To se samozřejmě nestane. Přichází před mojí židlo - lavici a sedá si na bobek. "Je ti něco?" ptá se a jemně povytahuje obočí. "Jen se mi udělalo trochu blbě. Jsem v poho." vychrluji ze sebe a marně se snažím odtrhnout zrak od jeho krásných očí. Nakonec náš oční kontakt přerušuje on, když se sklání k lahvi která mi trčí z tašky. S úsměvem mi jí podává a já jen žasnu nad jeho ochotou. "Děkuju." Lahev si od něj přebírám a hned jak se voda v lahvi dotýká mých rtů, Finn začíná s výslechem. Radostně mu odpovídám na všechno na co se zeptá a samozřejmě s otázkami taky nezaostávám.

Zbytek dne trávíme rozhovory o ničem, piškvorkami nebo psaníčky. Když odcházíme ze školy, jsem přesvědčený, že jsem ještě nikdy nepotkal nikoho kdo by mi byl tak sympatický. Lépe ten první den dopadnout snad ani nemohl.

Když přicházím domů, s nadšením plním co jsem si vysnil ještě před tím, než mi Finn hodil první psaníčko. Beru si lžičku Nutelly, skleničku Coca-Coly a spokojeně si lehám do postele. Ani nevím jak, ale najednou se mi pomalu začínají zavírat oči a protože stejně nemám co jiného na práci, usínám.