Když jsme koukali na hvězdy

29. - KAYLA

 „Chaos is a friend of mine."
- Bob Dylan

„Nech toho, mami. Jen jsme si hráli," zaslechnu zpovzdálí Maddiin hlas. „Kayla si hrála na tygra, co mě chtěl sežrat."

„A co bylo pak?"

„Povídaly jsme si s Kaylou v koupelně o klucích a pak jsem šla spát."

„O klucích?"

„Říkala jsem jí o jednom spolužákovi, co mi slíbil, že mi koupí psa, když s ním budu chodit. Kayla říkala, že je dobře, že jsem se s ním rozešla, když mi to přání nesplnil. Je to blbec."

To poslední slovo mě probudí z mrákot. Otevřu oči a když mi dojde, že ten rozhovor nebyl sen, pokusím se vstát. Jenže docílím jen toho, že se prudce zapřu o Benův hrudník a ten vyjekne bolestí.

„Co to-" začne a ihned na to rozlepí víčka. Když mě spatří nad sebou, uculí se. Ihned si ale všimne i naší společnosti.

Skulím se z něj a střetnu se pohledem s paní Howardovou, která díky bohu nevypadá naštvaně, ale spíš pobaveně. Ben o pár vteřin později stojí vedle mě a pozoruje svou matku se stejným pohledem jako já.

„Takže kamarádi, jo?" ušklíbne se jeho máma se založenýma rukama.

„Mami, já ti to vysvětlím," začne Ben nejistě. Vypadá, jako by tuhle scénu prožíval poprvé, což dle výrazu jeho matky možná nebude daleko od pravdy.

„To nemusíš, tvoje sestra už mi všechno řekla." Otočí se ke mně. „Kaylo, mohla bych tě poprosit, nepomohla bys prosím Maddie s oblékáním? Za chvíli byste měli vyrazit, pokud chcete stihnout první přednášku."

„Jasně," přitakám s náznakem úsměvem. Maddie mě chytne za ruku a zavede mě k sobě do pokojíčku. „Tak co si chceš vzít na sebe?"

„Chtěla bych si vzít tyhle šaty, ale máma říká, že ty nejsou do školky dobrý." Ukáže mi růžové šaty s volánky na konci sukně.

„To má pravdu, jsou na to až moc hezký, Mads," uznám a vrátím je zpátky na ramínko. Sundám šaty z vedlejšího ramínka, které jsou čistě béžové. „A co tyhle? Ty jsou taky moc hezký."

„Tak jo," svolí Mads a převlékne se do nich.

Když se vrátíme zpátky do obýváku, najdu tam jen Benovu mamku. Otočí se čelem k Mads, která se jí předvede v těch šatech.

„Moc ti to sluší, broučku," usměje se na ni. Maddie se spokojeně vyhoupne na židli a zaboří si lžičku do misky křupinek. „Co máš ráda, Kaylo? Nemáme tu nic speciálního, ale třeba vajíčka? Nebo pečivo? Řekni si."

„To je dobrý, paní Howardová. Já nepotřebuju snídani," zavrtím hlavou.

„Ale nemluv hlouposti, každý potřebuje snídani. Já ti udělám ty vajíčka," oznámí mi s úsměvem a o pár vteřin později už dvě rozklepává na pánev. S povzdychnutím se posadím na židli naproti Mads.

„Takže Ben už je tvůj kluk?" zeptá se mě otevřeně. Zaskočeně si odkašlu.

„Cože?"

„Myslela jsem, že je, když jsi tu spala. Ještě žádná holka s náma snídani neměla, tak musíš být speciální," zubí se.

„Nech ji nasnídat, Mads." Paní Howardová přede mě položí talíř s chlebem a vajíčky a mě při tom pohledu zakručí v žaludku.

„Děkuju vám moc."

„Rádo se stalo, drahoušku. Já už si půjdu lehnout, tak hezký den," popřeje mi. Políbí Mads na čelíčko. „Jo a Ben mi říkal, že po škole berete Maddie na nějaký výlet, tak dávejte pozor, dobře?"

„Jasně, slibuju. A omlouvám se, že jsem tu spala. Já... neplánovala jsem to."

„Nemusíš se omlouvat, s Benem už jsme si všechno řekli."

To mě trochu znejistí, ale jen přikývnu.

Když si všichni tři sedneme do mého auta, dojde mi, že se beze mě nemá Addy jak dostat do školy. Vytáhnu si mobil z kapsy a objevím v něm jen dvě nepřečtené zprávy, což mi přijde zvláštní. Když jsem včera večer odjížděla, nikomu jsem neřekla, kam jedu.

Máma: Dobré ráno, broučku. Addy nám říkala, že jsi spala u Nata, tak doufám, že jste se dobře bavili. Nemusíš mít starost, tvůj otec Addy do školy odveze.

Druhá zpráva mě lehce znepokojí.

Addy: Neboj, kryla jsem tě. Táta mě odveze do školy, tak sejdeš se se mnou u našeho stromu?

Když Addy nastupovala do prváku k nám na školu, byla strašně nervózní. Bála se, že nezapadne. A tak jsme hodinu před první přednáškou seděly pod vysokým, košatým stromem několik desítek metrů od školy. Od té doby tam jedna nebo druhá chodíme, když se cítíme pod psa, ale ani nepamatuju, kdy bychom tam byly společně.

„Všechno v pohodě?" zeptá se mě Ben na sedadle spolujezdce. Shodli jsme se na tom, že nemá cenu, abychom každý jeli ve svém autě, když hned po poslední přednášce, kterou máme společnou, jedeme pro Maddie a pak k Georgii.

„Addy se se mnou chce ještě před školou sejít."

„Aha," odvětí klidně. Jenže já jsem všechno jen ne klidná.