The longest dream of my life (CZ)

4. kapitola

Probouzím se asi o dvě hodiny později, když mamka přichází z práce. Sedám si a pomalu si promíjím oči zatímco na mě mamka něco volá. Nerozumím jí ani slovo, ale předpokádám, že si zase jen stěžuje na nějakou kolegyni z práce, takže radši nic neříkám. Pomalu, ale jistě se přesouvám na zem pro svoji tašku. Už jsem skoro u ní, když mamka vchází do pokoje. "Ty se mnou nemluvíš?" Otráveně se na ni podívám a tázavě nadzdvihávám obočí. "Hej, stalo se něco?" pokračuje a jemně mě štouchá do ramene. Odpovídám tím nejotrávenějším tónem jakého jsem v tu chvíli schopen. "Když ti řeknu, že se nic neděje, opustíš můj pokoj a věnuješ mi trochu soukromí, prosím?" Překvapeně vykuluje oči a usmívá se. "Ale ale, že by na mého malého chlapečka nakonec přece jen přišla puberta?" Povzdychávám si, obracím oči v sloup a vracím svou pozornost zpátky své aktovce. "No dobře, dobře už jdu." Směje se a konečně opouští můj pokoj.

Po asi půl hodině mám připraveno všechno, co nám učitelka nadiktovala. Sedám si ke stolu a krátce si protahuji záda. Zapínám počítač a zatímco se jeho černá obrazovka pomalu mění na šedou, sbrám věci z postele. Mobil a Coca-Colu pokládám na stůl vedle zapínajícího se počítače a lžičku o Nutelly odnáším do kuchyně. Když se vracím do pokoje, počítač už je zaplý. Otevírám Facebook a překvapením málem padám ze židle. Já, který nikdy nemá ani jedno Facebookové upozornění, mám žádost o přátelství! Nadšeně klikám na příslušnou ikonku a když vidím ono jméno, čeká mě další šok. Finn Charles. Rychle žádost potvrzuji a otevírám okénko chatu. Ani ne za minutu mi přichází první zpráva.

Ahoj. Jsi to ty?

Možná.

Super. Chtěl jsem se jenom zeptat jaký maj být ty věci na zítra.

Asi nikdy jsem nebyl více zklamaný. Představoval jsem si chat, plný smajlíků a roztomilých zpráv a on chce jenom vědět, co zítra do školy. Rozhoduji se na zprávu neodpovídat. Při troše štěstí mu to dojde.

Prosííííííííííííííím.

Dobře, možná ne. Já nevim.

Nevíš, jestli mi to napsat, nebo jsi stejně neinformovanej jako já?

Obojí.

Fajn.

Moc dobře nevím co mám čekat. V jednu chvíli mě napadá, že je naštvaný, ale rozhoduji se to neřešit. Ať si klidně trucuje. On mě naštval jako první. Zvedám se od stolu a jdu do kuchyně prozkoumat ledičku. Asi 5 minut do ní jenom zírám. Nakonec ji se zklamáním zavírám a chystám se vrátit zpátky do pokoje, když v tom mi cestu překříží mamka s míchanými vajíčky a rohíkem na talíři. "Chceš?" usmívá se. "Jasně." uchechtávám si a natahuji ruku k té její. Ona však s talířem nečekaně cuká nahoru a druhou rukou mi tlačí na hruď. "Až mi řekneš, co se děje."

Ach ty ženy. "Tak v tom případě budu nejspíš o hladu."

A jak jsem předpověděl, tak se stalo. Zbytek dne jsem strávil zkroucený před počítačem s kručícím žaludkem a doufal jsem, že Finn napíše. Kdykoliv jem se naštvaně zvedl s tím, že si do té kuchyně prostě pro něco dojdu, musel jsem si hodně připomínat svou hrdost a spoustu důvodů, proč bych tam chodit neměl. Nakonec se mým vysvobozením stal opět spánek.