Sapphire Palace

CITOVÉ DIVADLO

POHLED CHARLOTTE

Stála jsem v obýváku a naproti mě stáli tři policisté. Jeden z nich si něco zapisoval do zápisníku, druhý prohledával dům a třetí se mě neustále na něco vyptával. Najednou se z chodby ozvalo otevírání dveří. Všichni z policistů se otočili tím směrem a vytáhli zbraně, které namířili na dveře. Ve dveřích se objevil muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Měl špinavě blonďaté, trochu rozcuchané vlasy, perfektně oholenou tvář a dokonale padnoucí oblek. Pohledem ihned vyhledal mě.

,,Dobrý večer. Můžu se zeptat, co se tu děje? Zrovna jsem přišel z práce a takovéto překvapení jsem u sebe doma nečekal." lehce se zasmál ten muž. Mluvil anglicky. Naprosto neschopná slova jsem na něj jen zírala. Co se to sakra děje?

,,Dobrý večer. Mohli bychom poprosit o doklad totožnosti?" zeptal se ho jeden z policistů. Muž ihned sáhl do kapsy svého saka a vytáhl peněženku s doklady.

,,Jsem David Brown, snoubenec tady Charlotte." usmál se na jednoho z policistů a podal jim doklady. Policisté si doklad prohlíželi s důvěrou. Co to má sakra znamenat? Já nejsem jeho snoubenka. Kdo to je? Ten muž se mezitím rozešel ke mně. Začala jsem couvat. Nahromadil se ve mě strach. Otočila jsem se směrem k jednomu policistovi a zakřičela:

,, Já ho neznám. Prosím, pomozte mi." do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Charlotte, zlatíčko, to jsem já. Posaď se tady na gauč, přinesu ti vodu. Vypadáš zase strašně zmateně. Vzala jsi si už dneska ty prášky?" posadil mě na gauč a klekl si ke mně. Pohladil mě po koleni a potom se zvedl. Rozešel se směrem k těm policistům.

,, Donesu jí vodu. Víte, Charlotte měla nedávno nehodu a ztratila kousek paměti. Byl jsem zdrcen, když jsem se to dozvěděl, ale už spolu pracujeme na tom, aby si zase vzpomněla. Někdy má takovéto stavy. Omlouvám se za ní. Tohle je jen nějaké nedorozumění. Moje snoubenka si nejspíš zapomněla vzít večer léky na stres. A když se spojí stres a ztráta paměti, dopadá to takhle." usmál se zase na ně ten chlap a rozešel se přímo do kuchyně. Jeden policista šel s ním.

Ten chlap věděl přesně, kam má jít, věděl dokonce, i ve které skříňce jsou skleničky. Všechno tohle utvrzovalo policii, že je všechno v naprostém pořádku. Ten muž mi přinesl skleničku s vodou a posadil se vedle mě. Propletl si se mnou prsty, které ihned začal hladit v uklidňujícím gestu. Policisté přišli k nám a jeden se otočil ke mně :

,,Slečno, nejspíš jste prodělala nějaký stresový šok, potřebujete záchranku, nebo to zvládnete sama?" v tu chvíli ten muž zmáčkl mojí ruku, aby mi dal jednoduché a stručné znamení. Trhavě jsem se nadechla a odpověděla :

,,Ne, děkuji."

Ten muž mi ihned vyjádřil jeho spokojenost, když jemně pohladil mojí dlaň.

,,Dobře, váš snoubenec na vás dohlédne."

,,Není to můj snoubenec." neudržela jsem se.

,,Slečno, tohle je zásnubní prsten." ukázal policista na můj prst. Pohlédla jsem tam a zděsila jsem se. Ten hajzl mi musel navléknout ten prsten, když si se mnou propletl ruce. Do očí se mi nahrnuly slzy vzteku.

,,Mojí nejlepší kamarádku unesli a vy tady věříte tomuhle cizímu chlapovi?"

,,Zlatíčko, můžeme Karin klidně zavolat, aby jsi se ujistila, že je v pořádku, ale jsou dvě hodiny ráno. Ta už bude spát." řekl ten blonďák.

Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo na Karin. Zvonilo to čtyřikrát a potom se ve sluchátku ozval ospalý hlas mé nejlepší kamarádky. Ten muž mě stále držel za ruku, ale cítila jsem, že se mu začíná nervózně potit. Měl s tímhle celým něco společného. Jel v tom s tím mužem, který si dnes večer přijel pro Karin. Byla jsem v pasti.

,,Charlotte? Proč mi voláš ve dvě ráno? Děje se něco?" ozval se ospalý hlas Karin. Její hlas byl trochu rozklepaný. Nikdo jiný to kromě mě ale neslyšel.

,,Karin, kde jsi teď?" na druhé straně bylo chvíli ticho. Karin hledala výmluvnou odpověď. Musela jsem jí to překazit.

,,Karin, proč mi neodpovídáš? Drží ti snad někdo pistoli u hlavy?"

,,Vlastně jsem teď musela jen běžet do koupelny, abych ho nevzbudila. Dneska jsem v klubu potkala jednoho opravdového fešáka a tak nějak jsem skončila u něj v posteli. Měla by jsi přestat být vždycky tak podezíravá Char." zasmála se na druhé straně moje kamarádka. Takhle se ale Karin nikdy nesměje. Tohle byl nervózní smích. Opět jsem ale byla jediná, kdo to slyšel.

,,Já... mhm... promiň, že jsem tě vzbudila. Dobrou noc."

,,Dobrou Char." řekla Karin a zavěsila. Vyčerpaně jsem položila telefon a sklopila hlavu.

,,Můžete prosím tohohle muže dostat z mého baráku?" z posledních sil jsem na ty hloupý policisty zaječela.

,,Slečno, tento dům je psán na vás i vašeho snoubence. Větší část dokonce vlastní pouze váš snoubenec, kvůli vašemu zdravotnímu stavu." řekl jeden z policistů. Kde sakra ten podvodník mohl sebrat tyhle všechny doklady a papíry. Byla to všechno lež. A jediný, kdo to věděl, jsem byla já a ten blonďák sedící vedle mě.

,,Zlatíčko, uklidni se, potřebuješ odpočívat, ráno to bude zase dobrý." řekl ten chlap a naklonil se nade mě. Lehce mě políbil do vlasů, aby si získal ještě větší důvěru u policie. Když tím polibkem zaměstnal jejich pozornost, ruku mi prudce zmáčkl a polibkem mi sjel až k uchu.

,,Charlotto, přestaň mě štvát a spolupracuj, jinak dopadneš špatně." jeho hlas byl tichý ale drsný. Aby neupoutal moc pozornosti, lehce mě políbil na ušní lalůček a odtáhl se. Stáhl se mi žaludek. Do čeho mě to Karin zapletla? Vždyť je to psychopat. Podívala jsem se mu do očí. Vzdala jsem to. Celou dobu jsem se snažila být statečná, ale na tohle jsem byla moc slabá. V jeho očích se zračil klid a odhodlanost tohle divadlo dokončit. V mých to už byl jen čistý strach a vyčerpání. Trhavě jsem se nadechla :

,,Asi máš pravdu, lásko. Jsem jen unavená." prohraně jsem prohlásila. Ten blonďák opět svojí spokojenost projevil nenápadným pohlazením mé ruky.

,, Počkej tu, za chvíli tě odnesu do postele." řekl a zvedl se z pohovky.

,,Tak to vidíte, pánové. Moje snoubenka opravdu potřebuje jen trochu více odpočívat. Omlouvám se za tohle nedorozumění. Snad se to už nebude opakovat." zasmál se bezstarostně a s policií se vydal ke dveřím. Lhář. Prokletý lhář, zloděj, vrah a násilník.

Dveře domu se zavřely a já se rozeběhla k zadním dveřím. Rychle jsem je odemkla a už sahala na kliku, když se za mnou ozval běh. Vyběhla jsem ze dveří na zahradu, nestihla jsem se ale ani rozkoukat a přede mnou se objevila další postava. Nicholas. Nebo aspoň myslím, že se tak jmenuje. Z boku mě strhl k zemi a nohou mi zablokoval další možnosti útěku. Měl v tom praxi. Věděl přesně jak člověka zpacifikovat. Ten blonďák byl ihned u nás.

,,Díky za pomoc, brácha." řekl udýchaně ten blonďák a převzal si mě od něho. Byl to jeho bratr? Cože? Cítila jsem se jako nějaké zvíře, co zrovna uteklo z cirkusu, ale ti klauni ho stejně dohnali.

,,Řekl jsem ti, ať mě přestaneš štvát." přitáhl si mě prudce k sobě ten blonďák. Otočila jsem hlavu k mému domu a všimla jsem si, že policie zrovna opustila můj pozemek. Bylo pozdě. Teď mě tu zabijí. Rozbrečela jsem se na novo. Seděla jsem na trávě a zády se opírala o toho hajzla, který se mě nechystal pustit. Nicholas se mezitím zvedl a došel k černému Mercedesu, který stál ve tmě na kraji domu. Otevřel dveře spolujezdce a pomohl osobě sedící uvnitř vylézt ven. Jakmile byla žena venku, pustila jeho ruku a rozeběhla se ke mně. Světlo pouliční lampy se odrazilo od jejího obličeje. Byla to Karin.

...