Don't take it personal

Nejkrásnější pohled

Stilesův pohled

Znovu jsem se v noci probudil a ještě byla tma. Spal jsem otočený ke zdi a svému nočnímu stolku. Podle všeho jsem spal asi tak dvě hodiny. Ale už jsem necítil Derekovo objetí a tak jsem se otočil ve snaze se k němu zase přitulit. Jenže když jsem se otočil, naskytl se mi pohled, který jsem rozhodně nečekal. Derek ležel na druhém kraji postele, vedle něj Shadow a za ním Jesse, který našeho chlupáče držel v objetí. Derek očividně ještě nespal a jemně a láskyplně Jesseho hladil po vlasech. Když si všiml, že jsem vzhůru, přiložil si ukazováček druhé ruky k ústům a naznačil mi, abych byl potichu. Opatrně jsem se nadzvedl a zjistil, že Jesse spí. Jen jsem se na Dereka spokojeně usmál a on mi úsměv opětoval. Netušil jsem, co se stalo, že najednou spí Jesse i se Shadowem uprostřed naší postele, ale právě teď nebyla vhodná doba to řešit. A tak jsem jen sledoval Dereka, jak nepřestával Jesseho hladit a v jeho očích byla stejná něha, jako kdysi.

...

„Moc jsi toho v noci nenaspal viď?" Přitulím se k Derekovi poté, co děti odejdou do školy.

„Ne, nenaspal." Přizná.

„Nechtěl jsem se ptát před Jessem a vlastně ani nebyl čas. Ale co se včera v noci stalo, že spal nakonec s námi?" Zajímal jsem se. Když byl Jesse malý, spával s námi často, ale v tomhle věku to bylo opravdu výjimečné.

„Když jsi včera znovu usnul, já byl pořád ve střehu, jestli se neprobudíš. Tak nějak jsem ani usnout nechtěl. Jenže potom jsem zaslechl tiché kroky a šel zjistit, kdo to je. Byl to Jesse a mazlil se tady v obýváku s Shadowem. Cítil jsem z něj zase zvláštní emoce a tak jsem si s ním chtěl trochu popovídat. Nakonec jsem to nevydržel a zeptal se ho, proč se mě pořád tak bojí..." Převyprávěl mi Derek a s bolestným výrazem ve tváři se odmlčel.

„A řekl ti to?" Zajímal jsem se.

„Jo." Zafuněl. „Pásek, můj pásek u kalhot." Procedil skrz zuby a praštil do stolu pěstí.

„Ach bože." Povzdechl jsem si. „Dereku, není to tvoje vina. Ani mě to nedošlo, že nosíš pásek." Pohladil jsem ho po rameni.

„Stilesi...jak mu tohle mohl někdo udělat? Jak mu někdo mohl takhle ublížit, že se i po těch letech tak strašně bojí?" Koukl na mě se slzami v očích.

„Já nevím, Dereku. Netuším, jak je toho někdo schopný takhle ubližovat tak malému dítěti, ale děje se to a nejen Jessemu." Zavrtěl jsem nešťastně hlavou.

„Kdybys mi neřekl, že je ten Hector po smrti, našel bych si ho a..." zaťal zuby.

„Já vím, ale myslím si, že i Dawson mu nedaroval lehkou smrt." Maličko se pousměju.

Derek se trochu uklidnil a dlouze se na mě zadíval. „Když už mluvíš o Dawsonovi...než jsem přišel sem, byl jsem v mém rodném domě a našel tam dopisy. Byly pro Lauru a jediný podpis na nich byl jen písmeno D. Víš, zajímá mě, jestli..."

„Jestli tím D. není Dawson?" Dokončil jsem za něj s úsměvem.

„Jo." Špitl.

„Ano, Dereku, ty dopisy jí napsal Dawson. On a Laura spolu tajně chodili skoro tři roky. Ale tys o tom hodně dlouho nic netušil a vlastně jsme se to my všichni dozvěděli až náhodou." Odpovím mu.

„Páni, asi bych si s ním měl promluvit." Vydechne Derek.

„Bohužel tě zklamu Dereku, nikdo z nás s ním teď nemůže mluvit. Protože nikdo netuší, kde teď přesně je." Povzdechnu si.

„Počkej, já myslel, že když jsme chytili Kate, tak se vrátí zpátky ke své rodině. Vždyť od nich odešel, aby je chránil." Zamračí se.

„Kéž by to byl ten jediný důvod, proč odešel od své rodiny."