Požírač snů

Říká se, že hluboko v lesích žije netvor.

Prý v noci brouzdá po okolí a každé ráno se ukládá ke spánku uprostřed zapomenutých močálů, jenž jsou lidem známy už jen z pohádek, které se vypráví zlobivým dětem.

Prý ulehá na mechové polštáře a přikrývá se těmi nejhustšími chomáčky mlhy.

Nikdo ho nikdy neviděl, ale říká se, že je vyšší než tři lidé dohromady, kůži má slizkou a z obrovských tesáků mu ještě ukapávají kapky čerstvé krve.

Z této stvůry, která se živí lidskými sny, tuhne každému krev v žilách. Ovšem jen do té doby, než dítě dospěje a přestane se bát. A pak možná, jestli si na tuhle pohádku jednou vzpomene, ji bude vyprávět svým vlastním dětem.

...

Okolím se rozléhaly rány kladivem, zvuky řezání a praskání dřeva. Byly slyšet na desítky metrů daleko, všechny ale byly naprosto bezvýznamné v porovnání s jedním, který je úplně triumfálně přehlušil.

Byl to smích sedmi mladých mužů.

"Joone, polož to," houkl Jin na mladšího, který se zrovna pokoušel nastartovat motorovou pilu příliš blízko u hlavy, a kdyby se mu to povedlo, nejspíš by si uřízl ucho.

"No jo, no jo, ale taky bych rád s něčím pomohl," postěžoval si Namjoon.

"Můžeš poskytovat psychickou podporu," navrhl Hoseok.

"To je přece tvoje práce," zapojil se do hovoru Yoongi. "Usmíváš se a prd děláš."

Hobi už se nadechoval, že se ohradí, ale skočil mu do toho Jimin:
"Nebo mě můžeš vystřídat a podávat těmhle dvěma tupcům hřebíky," řekl na oko otráveně.

"Sto třicet!" zařval Jungkook vítězoslavně, načež se vedle něj ozvalo frustrované zavrčení následované zesílením bojového pokřiku.

"Nuga nareul maga-do..." halekal Taehyung do rytmu úderů kladivem.

"Vsadili se, kdo jich zatluče víc," vysvětloval Jimin ostatním.

"Zajímalo by mě, jak to nakonec dopadne, jestli to takhle půjde dál," řekl pobaveně Jin. "Má to být domek na stromě, ale zatím to vypadá spíš jak popelnice."

Tímto komentářem si nejstarší vysloužil několik ublížených pohledů, jeden hodně špatně potlačený výbuch smíchu a unavený povzdech od samotného koordinátora stavby.

"Kdyby se tady aspoň někdo držel původního plánu... "

"Klídek, bratře," přerušil Yoongiho Taehyung. "Trocha improvizace ještě nikdy nikomu neublížila."

"Tvrdí kdo?" ozvalo se sborově a Tae se provinile zazubil.

"Vždyť vypadá dobře. A beztak je nejdůležitější, že je bytelný a jen tak nespadne."

"Ještě aby! Namjoon s Yoongim to počítali snad celý týden," připomněl Jimin a povzbudivě se usmál.

"To ale neznamená-" začal se znovu přít Yoongi, když tu ho přehlušil hlasitý křik. Pocházel směrem od nedaleké vesnice, kde bydleli Jiminovi rodiče a mladší bratr.

"Jimine! Kluci! Pojďte, máma vás volá na večeři!"

Tím bylo jasné, že je práce pro ten den u konce a s příslibem jídla bylo veškeré hašteření zapomenuto.

Téměř všichni nechali toho, co dělali, a rozběhli se k vesnici.

Až na jednoho, který zůstal stát na místě a dál si prohlížel rozestavěný stromový domek. A druhého, který se na odchodu otočil a vrátil, aby zkontroloval toho, na kom mu na světě záleželo nejvíc.