Take Care of Me (Frerard)

6. - You Know... It's Hard To Deal With Blindness.

I wanted to die.. but it's fine.. I still.

"Probudil jsem se v nemocnici a i když na mě všichni mluvili, já neodpovídal, ta bolest byla tak silná, že jsem jim chtěl namluvit, že jsem mrtví , nedalo se to vydržet, jako kdyby mě někdo neustále řezal do očí. Kompletně jsem přišel o zrak. Někdy ty střepy cítím, jako kdyby tam pořád byly a ta bolest se vrací.. jako by se zařezávali hlouběji do mého oka. Předtim jsem byl alkoholik, zkusil jsem drogy, jenom aby jsem se dostal z deprese a necítil se totálně na dně. To co mi udělali.. mě dostalo ještě víc na dno.. dokonce až pod dno. Nedokážeš si představit jaký to bylo, nevíš jak dlouho jsem se svíjel v agónii a toužil si vyškrábat oči, protože to tak kurevsky bolelo, protože se na mě všichni dívali a poslouchali jak křičím bolestí, protože mě všichni viděli plakat.. a když jsem plakal a slaná voda se dostala do těch zasranejch ran.. nechtěl jsem nic jinýho, než umřít. Nejedl jsem, nepil jsem. Dělal jsem všechno pro to, aby jsem umřel co nejdřív, přál jsem si, aby jsem se nikdy nenarodil, nechápal jsem svojí existenci. Začal jsem nenávidět boha, za to co se mi stalo. Začal jsem nenávidět všechny, celej zasranej svět jakoby na mě zapomněl. Odstěhoval jsem se, se vším mi pomáhal Mikey, rodiče se nikdy nepřestali obviňovat... Jediný kdo při mě vždycky stál a bral mě jako starýho Gerarda, ne slepého chudáčka, který si toho tolik prožil.. je Mikey a proto jsi tady, proto jsem tě neposlal do prdele. Bylo to kvůli tomu, že tě přivedl Mikey a mluvil na mě tónem, který mě donutil cítit se jako postiženej, tón, kterej mi připomněl, že jsem kurva slepej a sám si nedokážu udělat ani blbý jídlo... nikdy bych k sobě nepustil cizího člověka." Ani si neuvědomuju, že mu říkám úplně všechno a že ho to nejspíš vůbec nezajímá.

Vzpomínat si na tu noc je pro mě šíleně těžký, bylo to to nejhorší co se mi v životě stalo a takhle o tom mluvit, před někým, kdo nebyl u toho, kdy jsem byl totální troska.. je šílený, nechci, aby na mě změnil názor - toho se bojím nejvíc. Bojím se toho, že když zjistí co se mi všechno stalo a jaký to na mě mělo dopad.. když zjistí, že jsem se pokoušel spáchat sebevraždu a když zjistí jak mizerně jsem se cítil, bude se ke mě chovat jako moje rodiče... Za to jim neděkuju. Když jsem se probudil v nemocnici a odmítal se všema mluvit, neopouštěli mě. Pořád byli se mnou, ale chovali se ke mě jako k miminu a to mě šíleně štvalo, vím že se o mě jenom báli, ale v tu dobu jsem si bral všechno strašně osobně.

Když si vzpomenu na to, jak strašně jsem se cítil.. rozbrečí mě to. Schovám si obličej do dlaní a nechám slzy volně proudit. Vylíčil jsem mu nejhorší den mého života, tak myslím, že pláč nic nezkazí, navíc tomu nemůžu zabránit. Proč jsem mu to vlastně řekl?! Nikdy jsem někoho nenechal se ke mě dostat tak blízko, že bych mu řekl jak jsem oslepl.. a potom se rozbrečel jako malá holka, která přišla o lízátko, ale já nepřišel o lízátko.. já přišel o zrak.

Ucítím jak se kolem mích ramen obmotají měkké ruce a přitáhnou mě do krásného objetí.

Cítím bolest v hrudi, prakticky se dusím na mích vzlycích a dýchám mělce. Ruce se obmotají kolem mích boků, za kterýmy se spojí.

"Je mi to tak líto" zašeptá empatickým tónem a já zabořím svůj obličej do jeho hrudi, nechci aby mě takhle viděl, bohatě stačí, že to slyší.

"Nebudu tě litovat a říkat ti, jak moc si to nezasloužíš, protože by jsi to neocenil, řeknu ti jenom jednu věc" odmlčí se a pohladí mě po lopatkách "A ta věc je, že jsi krásný. Jsi krásný Gerarde.. i když mi tady brečíš do hrudi, jsi krásný, jsi krásný když spíš, když jdeš.. jenom když mrkneš.. a někdo tak krásný by se neměl trápit."

Chtěl bych ho vidět. Vidět celou jeho bytost, ne jenom slyšet jeho hlas.. cítit jeho vůni.. jeho dotyky, ale vím, že se to nikdy nestane. Jsem slepý.. a když myslím slepý, myslím úplně slepý. Nejsem schopný vidět ani pohyby.. nevidím jako kdyby jsem se díval přes vodu. Já nevidím vůbec a nikdy vidět nebudu... žiju v naprosté temnotě a mám pocit, že se každým dnem zblázním. Nevíte jaké to je, když jdete po parku.. cítíte všechny vúně strašně intenzivně.. slyšíte rozhovory lidí, jak se smějí.. užívají života, který je plný barev.. věcí, které můžou dělat, protože vidí. Ale já? Bojím se i poslouchat hudbu, protože jakmile si nandám sluchátka, nebo pustím hudbu nahlas. Bojím se, že se něco stane.. otupím tím totiž další svůj smysl a zůstanu odkázaný jenom na cit a čuch.. a to je k ničemu. Když poslouchám hudbu neužívám si jí, jenom se chvěju a čekám kdy mě něco uškrtí, nebo bodne.. kdy se stane něco hrozného a já si to nestihnu uvědomit, protože nebudu poslouchat co se kolem mě děje. A to co mě drželo na živo na střední a zachraňovalo před sebevražednými myšlenkami byla právě hudba a západ slunce.. tyhle věci mi byly odepřeny a já se cítím prázdný.. mám pocit jako kdyby jsem umíral.

Dva roky a já zapomněl na to, jak vypadá zelená. Jak vypadá můj bratr.. nevím jak vypadám já. Jasně dokážu si věci představit, ale to neni jako kdyby jsem je mohl vidět. Zapomněl jsem jak vypadá Mona Lisa.. zapomněl jsem na ten pocit, který jsem prožíval poaždé, když jsem kreslil, nebo maloval. Proč tady vlastně ještě jsem? Jsem nic.. jsem k ničemu.

"Gee?" vrátí mě zpátky do reality ten měkký hlas.. vlastně kdyby tady nebyl ten měkký hlas, nejspíš by mě Mikey našel mrtvého ve vlastním bytě.

"Hm?"

"Přemýšlel jsem nad tím jak moc nefér pro tebe musí být to, že já tě můžu vidět, ale ty mě ne.." jeho hlas zesmutní a já si nedokážu představit jak teď asi vypadá.. sakra tak moc bych chtěl.

"Víš.. nepotřebuju tě vidět.. Vlastně bych tě chtěl šíleně vidět, ale tohle není o tom.. vím že jsi krásný, Franku." Moje myšlenky utichnou a jediná věc kterou vnímám je muž na mém gauči.

"Nemůžeš vědět jestli jsem krásný. Nejsem krásný Gerarde.." jeho hlas je tišší.. zní vážně smutně. Lidi kterým se v životě nestalo nic špatného, by tohle o sobě nikdy neřekli.. vím to. Zní jako člověk, který si toho hodně prožil a několikrát se podíval na dno. Jednou se ho na to zeptám.

"Franku.. vím že jsi krásný.. vím že jsi atraktivní podle toho jak se k tobě lidi chovají. Abych ti to vysvětlil.. lidi se vždycky k těm krásným bytostím, jako jsi ty.. chovají jinak.. chovají se opatrně, aby neřekli nesprávnou věc, kterou by dotyčnou osobu odradili.. chovají se sladce a příjemně.. protože si tak krásného člověka nechtějí znepřátelit, spíš naklonit k sobě.. Franku i tvůj hlas je krásný. Máš ten typ hlasu, který bych byl možný rozpoznat i v obrovském davu lidí.. tvůj hlas je hudba pro moje uši a já miluju hudbu.. jenže ji nemůžu poslouhat.." Jsem dezorientovaný, protože jsem moc přemýšlel a zapomněl na to, kde Frank přesně je a tak zírám před sebe.

Někdy je dezorientace tak silná, že nevím kde je nahoře nebo dole..

"Jsi hroznej Gerarde! Tohle mi nemůžeš říkat! Pane bože mám pocit, že mi teče duha z uší.. jsi fakt strašnej Gerarde.." řekne pobavenym tónem a já se musím usmát, i přes to, že mi do smíchu není.. Frank na mě má prostě takový efekt.

---------------------

Po delší době zase zdravím! Přidala bych něco dřív, ale tohle mě dohánělo k šílenství... přepisovala jsem to celý asi pětkrát a pořád se mi to nelíbí! Neuvěřitelný... fakt.. ale pořád mě to baví psát. Fakt jsem se nějak zhoršila.. god.. lidi, pokud máte otázky na mě.. klidně i osobní, nebo něco ptejte se do komentářů, odpovím na to. Ohlas zase hodně klesl, ale nedivim se, neni to dobrý.

Thanks Pete.

-Tessuxoxo