tvůj poslední výdech✨️ [stalin27🧿]

Tvoje kotě? [1]

Calin
Procházel jsem se tmavými uličkami Prahy a přemýšlel. Právě jsem se rozešel se svou přítelkyní. Byla skvělá, krásná, milá, prostě senzační holka, byla snem každého chlapa, ale mně na ní jedna věc vadila. Nebyla Petr.

Odemkl jsem dveře od skušebny a posadil se ke stolu. Zrovna jsem měl rozepsanou jednu píseň, ale beze jména a stále ji něco scházelo. Prostě to nebylo ono. Na písničku jsem teď neměl moc pomyšlení. Jsem gay? Proč tolik myslím na Petra a je mi s ním tak dobře? Nemám u něj ani šanci, je tak zblázněný do jeho přítelkyně Zuzky, že na mě ani nevzpomene. V tom slyším odemykat dveře, je to zvláštní klíče mám pouze já, Stein a Viktor Sheen. Zavřu blok s rozepsanou písní a otočím se ke dveřím. V tom vidím ve dveřích Petra jak vchází a upravuje si jeho blonďaté vlasy.

,,Ahoj, nevěděl jsem že tu budeš." Zamumlá.
,,Čau," odpovím chladně, celý se červenám. Nevím co se mnou je.
,,Jen jsem si tu nechal mobil, nechci rušit." zasmál se a přistoupil k jeho stolu. Zachmatal v šuplíku a vytáhl mobil.
,,Hele chci se tě na něco zepat," začal jsem,
,,Jo? Na co?" znervóznil jsem.
,,Jak vám to jde se Zuzkou?" Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se ho zeptat jestli se mu líbím, vždyť já ani nevím jak to mám já.
,,Je to fajn." Řekl a zvláštně se usmál, podrbal se na hlavě a ukončil oční kontakt. Přijde mi že jejich vztah není až tak růžový, nebo se pletu?
,,A co ty a Vanesa?" koukl se na mě.
,,Jo, to..rozešli jsme se." řekl jsem rychle.
,,Ou, to mě mrzí, kdybys něco potřeboval zavolej. Já už musím jít Zuzka čeká u auta." Řekl a rychle odešel. Zvedl jsem se ze židle a namířil to domů. Byl jsem před domem a v tom na mě vylítl Viktor.
,,Čau kámo," bouchl mě do ramena.
,,Čus," usmál jsem se.
,,Neuvěříš co jsem zjistil." koukl jsem se na něj.
,,Zuzka tajně brala Petrovi peníze z účtu, prý je to teď mezi nimi špatné."
,,Nekecej?! Teď jsem s ním mluvil." Vykulil jsem oči. Nedokážu tomu jaksi uvěřit, vypadal ustaraně, o tom žádná, ale že by to mezi nimi bylo až tak zlé, to se moc nezdálo.
Oba jsme odešli a já stále myslel na Péťu, chudák, musí teď prožívat těžké období. Vešel jsem do ložince a rozvalil se na postel. Zítra si s Péťou musím promluvit, nevím jak abych ho neranil, ale nějak prostě musím.