tvůj poslední výdech✨️ [stalin27🧿]

Odpusť mi [6]

Calin
Konečně jsem se vzbudil z kómatu, ležím v nemocničním pokoji, zcela sám a v tichu. Točí se mi celej svět. Přemýšlím nad tím co se včera stalo, mohl jsem udělat tolik věcí jinak a všechno by bylo v pohodě. Lituju té pusy, bez ní by se nic nestalo. Možná mi tohle ukazuje a naznačuje, že s Petrem prostě nemůžeme být spolu. Od myšlenek mě vyruší ťukání na dveře. Po chvíli se otevřou a ve dveřích stojí Petr s růží v ruce. Rozzáří se mu oči, když mu dojde že jsem vzhůru.
,,Jak ti je?" zeptá se a dojde blíž.
,,Je mi fajn, jen mě trochu bolí hlava." zasměju se.
,,Hele přemýšlel jsem o tom včerejšku," posadil se na židly vedle mé postele.
,,K tomu včerejšku, taky jsem přemýšlel. Asi nemůžeme být spolu." Řekl jsem a Petr úplně zkamenil.
,,Ale všechno je jinak," snažil se mi to vysvětlit.
,,Já vím, Zuzka mi vše řekla." Nastalo trapné hrobové ticho. Chápu, že to nečekal, ale v tuto chvíli jsem zmatený, ze všeho. Já nemůžu být gay, prostě ne. Navíc vše co se děje mi naznačuje, že je vše špatně.
,,Jo a stihneš v pátek ten koncert?" Přerušil ticho. Úplně bych zapoměl v pátek mám koncert a měl bych tam s Péťou zazpívat novou píseň.
,,Jo něco jsem ti přinesl." Řekne Petr a dá růži do vázi na nočním stolku vedle mé postele.
,,Děkuju, je krásná." usměju se. Mrzí mě že spolu nemůžeme být.
,,Jo a k tomu koncertu, netuším, budu se snažit abych to stihl, ale nejdřív musím dopsat tu píseň."
,,Ještě ji nemáš?" Zvedl obočí.
,,Ne, nemám inspiraci." Odpověděl jsem. Péťa chápavě zakýval hlavou a pohrával si s prstýnkem na ruce.
,,Měl bych jít," řekne a zvedne se ze židle. Zamává a odejde pryč. Ani netuší jak mě to bolí, jako by se mé srdce rozlehlo prázdnotou. Tak moc bych s ním chtěl být, ale není to možné. Musíme jít každý svou cestou.