Když jsme koukali na hvězdy

34. - KAYLA

 „Sometimes, I really wish that I could hate you."
- Taylor Swift

Nemůžu se ho nabažit.

Jako doslova.

Nemůžu se na něj přestat usmívat.

Sedíme naproti sobě v kavárně a dlouhé vteřiny se na sebe jen usmíváme a já mám pocit, jako bych na tohle čekala celý svůj život. Jako by najednou všechno dávalo smysl.

„Vždycky, když kreslím, unikám tím od reality, víš? Můj život mě nikdy nenaplňoval tak, jak bych si přála. Všechny ty obrazy, co jsem nakreslila, kilometry, co jsem naběhala, a hodiny, co jsem procvičila, byly jen nástrojem k tomu, abych unikla od reality a zavřela se ve svém vlastním světě." Ben mě chytne přes stůl za ruku, zatímco mi upřeně hledí do očí. Jako by mi viděl až do duše.

„Ale teď, v tuhle chvíli, je to po dlouhý době poprvý, co z ní nechci utíkat. Tahle realita se mi líbí."

Ben se uculí a začne mě palcem hladit po hřbetu dlaně. „A pak že já jsem poeta."

„Myslím, že oba jsme svým způsobem poetové," zazubím se.

„Já nikdy z reality utíkat nechtěl," prozradí mi. „Naopak mě děsí, že bych se nechal unést něčím tak moc, až bych zapomněl na všechno ostatní. Proto moc nepiju, nekouřím ani nefetuju. Jsem rád při smyslech."

„To chápu," přitakám. Kousnu do koblihy a slastně zavřu oči, když z ní vyteče čokoládová náplň.
„Vypadáš fakt rozkošně, když se cpeš sladkým."

„Ty zas vypadáš, že sladkýmu moc nedáš," poznamenám a kývnu hlavou k nedojedenému kousku koláče, co leží na talířku před ním.

Pokrčí rameny. „Mám rád sladký, ale snažím se držet si figuru. Musím se držet v kondici, abych si udržel místo v týmu."

„Stojí ti hokej za to? Takhle se omezovat?"

Rozhodně přikývne. „Miluju ten sport, Kaylo. Než jsem tě poznal, bylo to to jediné, na co jsem se těšil."

Nestihnu se ani začervenat, když zaregistruju změnu jeho nálady. Ohlédnu se ke dveřím, ve kterých právě stojí vysoká, štíhlá blondýnka, která upřeně hledí naším směrem. A tváří se... hodně znepokojeně.

Po chvilce nasadí zářivý úsměv a na vysokých podpatcích zamíří přímo k našemu stolu. Ohlédnu se na Bena, který najednou sedí naprosto napřímeně a vyděšeně. „Bene," pozdraví ho dívka, aniž by se na mě jen podívala. „Můžeš na chvíli ven?"

Ben se bez přemýšlení a beze slova zvedne a po jejím boku zamíří ven. Otočím se tak, abych viděla ven, ale oni zajdou za roh. Obrátím se zpátky a místo štěstí, které jsem doteď cítila, se mě zmocní nervozita.

Minuty ubíhají a Ben pořád nikde. Nervózně klepu nohou pod stolem a zírám na rozjedený koláč, za nímž ještě před chvíli seděl.

Vrátí se přesně o tři a půl minuty později, na tváři pořád stejně napjatý výraz. „Já musím jít," prohlásí tvrdě, aniž by se posadil. Vytáhne z kapsy peněženku, na stůl pohodí několik bankovek a než zmizí, zaslechnu z jeho úst ještě tiché promiň.

Několik minut potom jen sedím na místě úplně paralyzovaná. Nechápu, co se to zrovna stalo.

Roztřesenými prsty vytáhnu telefon a vytočím Natovo číslo.

„Dobré ráno, kočko," pozdraví mě o dvě zazvonění později. „Děje se něco?"
„Potřebuju, abys mě vyzvedl."

„Co se děje, Kaylo?" zeptá se mě už vážným tónem.

„Nic, jen potřebuju vyzvednout."

„Pošli mi adresu."

„Děkuju, Nate." Hovor ukončím a do zprávy mu napíšu adresu kavárny, ve které právě sedím.

„Jste v pořádku?" zeptá se mě servírka, která ke mně po chvilce přistoupí.

„Cože? Jo, jasně," blekotám.

„Přejete si ten koláč zabalit?"

Vzhlédnu k ní a několik vteřin na ni jen zírám. „Ne, děkuju," odvětím nakonec. Ona přikývne a talíře odnese. Pak mi předá účet a já z Benových peněz, kterých tu nechal příliš, zaplatím.

Vyjdu ven z kavárny a za dvacet minut už nasedám k Natovi do auta. Má na sobě kraťasy a bavlněné tričko s logem Nike. Na hlavě má zase tu ohavnou kšiltovku.

„Kaylo? Řekneš mi, co se děje?"

Vynutím ze sebe úsměv, aby se přestal vyptávat. „Nic se neděje, jen jsem nějak neodhadla čas a musím se stihnout převlíknout a pak jet za Georgiou."

Nate si mě nedůvěřivě měří, ale zná mě příliš dobře na to, aby věděl, že ze mě nic dalšího nevypáčí. „Dobře, když to říkáš."

Pak zapne motor a vyjede vstříc domovu.