The longest dream of my life (CZ)

5. kapitola

Po více než nepříjemném probuzení a vyčerpávajícím vystrčením nohou přes hranu postele se za doprovodu hlasitého mručení protahuji a přesouvám se k šatní skříni. Asi 10 minut se prohrabuji hromádkou triček, která byla ještě před mým útokem úhledně složená a srovnaná do hromádky. Teď už nich je jen podivně vypadající kopec zmuchlaných trik, ve kterých nejsem schopen najít ani jedno vhodné do školy. Během prázdnin jsem byl totiž donucen udělat "šatníkovou čistku", což je vyházení všeho oblečení, ze kterého jsem buď vyrostl a nebo ho zničil. Bohužel mi následkem tohoto nesmyslného činu zůstala jen asi dvě nositelná trika a dále dárky od příbuzných v podobě tílek a triček s motivy Spidermana. Po další chvíli hledání se rozhoduji pro nejlehčí řešení - půjdu bez trika. Skříň tedy vítězoslavně zavírám a oblékám si jen zmuchlané džíny pohozené na zemi a mikinu válející se na židli.

Po čištění zubů a důkladném rozcuchání vlasů jsem schopen vyrazit do školy.

Cesta probíhá bez problémů až do chvíle, kdy do mě zezadu někdo strká. S leknutím prudce vytahuji sluchátka s uší a ohlížím se. Musím říct, že mě vlastně vůbec nepřekvapuje koho vidím. "Kde máš kolo, profesionální bořiči popelnic?" ptám se. Za nevhodnou poznámku jsem ve vteřině odměněn jemným pohlavkem a silným rozcucháním vlasů. Na chvíli dělám, že mi to hrozně vadí, protože nechci riskovat, že jako trest zvolí něco horšího, ale popravdě bych ho to nejradši nechal dělat celý den. "Místo mýho kola by ses měl radši zaměřit na svoje vlasy. Zářej tak, že jsou skoro výraznější než slunce." Vzhledem k tomu, že mi Finn nepřijde zrovna jako rozený lichotník, chvíli přemýšlím, jestli mě to mělo urazit. Nakonec se ale ani nemám příležitost zeptat, protože Finn nachází na zemi ořech a začínáme si s ním velmi soustředěně kopat.

Když dorážíme ke škole, Finn kamínek odkopává pryč a zaměřuje se opět na mě. "Není ti vedro?" směje se a než stačím zareagovat, rozepíná mi mikinu. Nejdřív mi vůbec nedochází co se děje. Finn rudne v obličeji, chytá se rukou za krkem a nervózně se usmívá. "Promiň, nevěděl jsem, že..." Než to stačí doříct, dochází mi co se stalo, rychle si mikinu zapínám a odpovídám. "To nic." Usmívám se na něj a začínám se smát. V jeho obličeji je však stále vidět zmatek.

Zbytek dne probíhá skoro stejně jako včera. Jediné co je jinak je spousta učení a můj zesilující pocit, jestli jsem se neměl spokojit jenom se základním vzděláním. Po skončení školy mě Finn jemně poplácává po zádech a krátce se na mě usmívá. Po pár krocích si ještě máváme než nám dojde jak příšerný pohled na nás musí být. Oba se začínáme smát a pak už se s vidinou dobrého jídla ženu do domů.