Magie Prvních

Útěcha

 „To bude dobrý, uvidíš." Konejšivě mluvila Michaela k brečící Larise. „Po světě chodí hodně kluků. On není jediný." Pohladila ji po zádech. Larisa si utřela oči do rukávu.

„On byl jediný. Řekla jsem mu všechno. O sobě, o čarodějích a on to všechno přijal s úsměvem. Ještě jsem to u nikoho nepotkala. On byl chápavý, milý, šikovný. Vůbec se nedivým, že chce chodit s tou..." Michaela vykouzlila úsměv. Znala to, úplně ten stejný pocit žárlivosti. Jenže ona s tou holkou nebyla na pokoji, jako Michaela. Naštěstí se udobřily a byly zase kamarádky, ale tady to vypadalo beznadějně.

„Asi by vám to ani neklapalo, hele, pokud nepřileze po čtyřech s omluvou, tak za to nestojí, to mi věř." mrkla na ni významně Michaela. Larisa se neubránila úsměvu.

„Tak jo. Myslíš, že přijde?" zeptala se. Michaela pokrčila rameny.

„To nevím. Zkus na něj čekat, ale myslím, že mužské ego je až moc velké, aby přišel až sem a omluvil se ti." Přikývla. Objala kamarádku a vyskočila na nohy.

„Jdu si půjčit nějaké knížky do knihovny, jdeš taky?" Michaela vstala trochu opatrněji.

„No, vždy jsem si chtěla přečíst Les misérables od Viktora Huga. Myslíš, že to tam mají?"

„Proč by neměli? Mají tam snad všechny knížky, co kdy vyšly." zazubila se na ni. Michaela přikývla a společně se vydaly do knihovny najít nějaké nové příběhy, než dojdou i jejich kamarádky, se kterými proberou vše, co se dnes stalo. Jenže ani jedna nevěděla, co se stalo Lily. A neměli ponětí, proč se Barbora vůbec nedostavila. Zřejmě byla nemocná, pomyslely si obě, protože je jiné vysvětlení nenapadlo.

Laura klidně ležela na posteli s knížkou v ruce. Michal odjel na dva týdny do Německa, takže měla pokoj. Její rány se začaly hojit. Ondřej se o ni velmi zajímal. Volal jí, psal jí, vždy se ptal, jak se má. Nedokázala mu vysvětlit, že ona je v pořádku a bylo to jen nedorozumění.

Někdo zaklepal. Podívala se kolik je hodin. Byly čtyři hodiny.

„Už jdu." Zavolala, když se ozvalo silnější, paničtější zaklepání.

„Uf." Oddechl si Ondřej, který stál na prahu. „Musím ti něco říct a nebude se ti to líbit. Můžu dovnitř?"  Laura nervózně polkla a otevřela dveře dokořán.

„Co se stalo?" naléhala na něj, když se vyzouval. Ukázal na dveře od obýváku.

„Lauro," začal Ondřej a objal ji kolem ramen. „Mám jednu zprávu, na kterou se musíš posadit." Postrkoval ji k pohovce. Vytrhla se mu.

„Přestaň dělat takové blbosti!" vykřikla. „Řekni mi, co se stalo!" po jeho tváři přeběhl stín strachu.

„Liliana je voda." Vyhrkl rychle. Laura zvedla jedno obočí.

„To je mi novinka." Zabručela. Ondřej zavrtěl hlavou. Nevěděl, jak to vysvětlit.

„Pamatuješ si na tu kapitolu o najádách v učebnici z třeťáku? Asi ne, ale to nevadí. Najáda je jezerní nebo potoční nymfa. A Lilianě se nějak podařilo stát se najádou." Laura chvíli mlčela. Vlastně to bylo deset minut, co nepromluvila jediné slovo.

„Chceš mi říct, že Liliana vytvořila tolik energie, že se zničila a přemístila duši do nejbližšího vodního toku, který u vás je? Chceš mi říct, že je Liliana mrtvá? Chceš mi říct tohle?" křičela na něj. Pomalu a opatrně přikývl. Chytil ji za zápěstí.

„Lauro, uklidni se." utřel jí jednu neposednou slzu, která se svezla po tváři.

„Mám se uklidnit? Proč? Je nějaká jiná možnost?" chvíli zase bylo ticho. Ondřej si zamyšleně kousal ret.

„No, byly by to dvě možnosti, ale jedna horší než druhá."

„Povídej." Vyzvala ho se slzami v očích.

„Izabela nebo černá magie." Vyhrkl rychle, jako kdyby to byl nějaký jed.

„To je nezákonné." Zamumlala tiše. Ondřej přikývl. Bylo to více než nezákonné. Jestli by na to přišel David, i přes to, že jsou jeho přátelé, musel by je odsoudit. Možná by měli mírnější trest, ale ne o moc.

„Já vím. Proto je tu ještě Izabela." Rychle zavrtěla hlavou.

„Já s ní nechci mít nic společného." Vysvětlila. „je to víla. Nedá se jí věřit. Vždy za to něco bude chtít. To už raději risknu tu černou magii." Přiznala, vstala a došla do předsíně, kde si začala nazouvat boty.

„Kam jdeš?" nechápavě svraštil čelo.

„Něco nakoupit." Její výraz vypadal odhodlaně. Vídal ho u ní často, ale ne v takové míře.

„Lauro neblbni." Chytil ji za ruku a zastavil ji. „Izabelu přesvědčíme. A když ne my, tak David určitě, nebo Štefan. On tam byl, když se to stalo. Dokonce se s ní i začínal domlouvat, než jsem odjížděl. Prosím, ještě počkej." Pomalu si vyzula boty a objala ho kolem krku.

„Jak dlouho mám sakra čekat?" začaly se jí třást ramena.

„Dlouho ne. Dej jim týden, ano?" přikývla. „Už musím jít. Kdybys něco potřebovala, dej vědět, ano? Klidně kdykoliv přijeď. Všichni tě tam jen uvítají." Pustila ho a usmála se.

„Díky, přijdu na návštěvu, snad." Usmála se ještě jednou a zavřela za ním dveře. Potom se na nich svezla dolů. 

Je to krátká kapitola, přiznávám, ale pokusím se napravit.

Co myslíte? Přileze Tadeáš po čtyřech a odpustí mu Larisa? Zatím mám špatný nápad, který by se mi hodil, ale zajímá mě váš názor :-)