The longest dream of my life (CZ)

6. kapitola

Další dva týdny probíhají zhruba stejně. Ve škole se bavím s čím dál více lidmi a mé přátelství s Finnem se - až na nějaké ty malé hádky o fotbale atd.- stále zlepšuje. Vlastně by se dalo říct, že je vše dokonalé. Nic dokonalého ale bohužel netrvá věčně. Dnešní den začíná jako každý jiný. Už mě ten stereotyp trošku začíná nudit. Po několika minutách vyrážím do školy a čekám, že zase potkám Finna, ale ani když už jsem skoro u školy, nikde ho nevidím. Dívám se na hodinky abych si ověřil zda nejdu pozdě. Můj čas je však stejný jako vždy. Naposledy se rozhlížím a pak vcházím do školy. Po přezutí a uklizení nepotřebných věcí chvíli lovím rozvrh v batohu, protože si nedokážu vzponenout, co máme první hodinu a tím pádem ani nevím, do které třídy mám jít. Když rozvrh konečně nacházím a vítězoslavně ho zvedám nad hlavu, ozývá se tupá rána, výkřik a vrzání nábytku po zemi. Tím však zvuky nekončí. Za chvíli se spouští vlna nadávek, holčičí ječení a další rány. Na chodbě nastává zmatek. Všichni se spolu rozrušeně baví a rozhazují rukama zatímco po chodbě běhají sem a tam. Bitky mě nikdy moc nebrali a ty co se mě netýkají už vůbec ne. Proto asi jako jediný jen v klidu stojím a snažím se zorientovat v rozvrhu, zatímco do mě neustále někdo strká. Matika. To jsem si mohl myslet. Nešťastně si povzdychávám a neochotně vyrážím k příslušné učebně. Když vcházím leknutím málem omdlívám. Na lavici sedí Finn s roztrhlým obočím a červeným flekem kolem oka. Nějaká holka mu podává papírový kalesník. Finn se na ní ani nepodívá a kapesník jí s ostrým "Dík" vytrhává z ruky. Upřeně zírá na kluka sedícího v koutu třídy, který vypadá celkem v pohodě až na krev tekoucí z nosu. S tím klukem jsem nikdy nemluvil, takže je mi celkem jedno, ale hned si začínám dělat starosti o Finna. Jsem si jistý, že jsem ho takhle naštvaného ještě neviděl a určitá část mého já mi říká, že bych ho tak vidět ani nechtěl. Když už se však otáčím k odchodu, Finn odtrhává pohled od kluka v rohu třídy a vzhlíží ke mně. Teď už couvnout nemůžu. Vyrážím k němu. "Ahoj." Neodpovídá. To mě znepokojuje ještě víc. Moc mě nenapadá co bych měl udělat, takže mu jen jemně zvedám bradu a předstírám, že mě vzhled jeho zranění hrozně zajímá. Jednoduše sprostě kopíruju to, co dělají ve filmech. Finn jakoby se taky rozhodnul hrát podle scénáře, prudce uhybá. "Co se stalo?" ptám se opatrně. "Navážel se do mě." Jaká vyčerpávající odpověď. Vím, že asi není nejvhodnější chvíle, ale po chvíli váhání mě zvědavost přemáhá. "Jak?" Finn si povzdychává a jemně se udeří do stehna. "Řekl, že jsem buzna." Nevím, co mám říct. Stačí jedna jeho věta a cítím se daleko více zraněný než on. Myslel jsem, že Finn nebude patřit k těm, kteří homosexualitu berou jako urážku. Očividně jsem se zmýlil. Cítím jak mě slzy pálí za očima. Rychle vytahávám kapesník z kapsy a předvádím, že kýchám, abych měl důvod se vzdálit. A pak už se nevracím.