Enemy roommates [1]

28. Dlaně

Kai věděl, že se musí ovládat, ale sotva jeho mise skončila a už ve tmě večera opustil budovu Anti-X, našel na mobilu Andrého číslo. Potom se zarazil.

Nemůže mu přece říct, že se mu konečně podařilo zatknout mutanta. Ale někomu své pocity potřeboval sdělit a Dean nepřicházel v úvahu. Jeho uražených pohledů a jízlivych poznámek měl Kai až až.

A tak po chvíli skutečně vytočil Andrého číslo. „Andy!"

Odpovědí mu však bylo zamručení. „Co se děje?"

Kaiova radost trochu povadla. „Promiň, že volám tak náhle..." Mezitím došel do svého auta a když ho nastartoval, přepnul hovor na vnitřní reproduktory. „Nechci tě otravovat, jenom se mi stalo něco skvělého a..."

Z reproduktorů se ozvalo Andrého tiché uchechtnutí. „Ani tě nemusím vidět a slyším, jak se usmíváš. Tak co se stalo?" Ale pořád nezněl moc nadšeně.

Kai se však nedokázal brzdit. „Dneska jsem vážně zaválel v práci. Myslím v té práci, kde dělám dozorce v obchoďáku... však víš. Nemůžu říct přesně, co se stalo, ale můžu ti říct to, že se mi konečně něco povedlo!"

Chvíli bylo ticho. „Takže ty pracuješ v Arše?"

„Cože?"

„Bylo to dneska v televizi," pokračoval André, ale znělo to, jako by Kaie obviňoval. „Byli tam nějací tři mutanti. Jednoho z nich zatkli. Chceš říct, že jsi v tom pomáhal?"

Kaiovi přejel po zádech nepříjemný pocit. Tohle bylo nebezpečně blízko tomu, aby André odhalil jeho opravdovou práci. Jak si to zase mohl takhle zavařit? Pořád toho zrzka podceňoval, ale on byl chytrý, i když se v něčem jejich názory výrazně rozcházely.

Po chvíli pokračoval. „No... ano. Pomáhal jsem... odvést lidí do bezpečí. Teď jedu za tebou, jestli to nevadí."

„Hm." André se odmlčel. „Takže se uvidíme za chvíli." A položil to.

Kai jel dále v tichosti. V hlavě mu běhaly smíšené emoce. Vzpomněl si na největší hádku, kterou zatím s Andrém měli. Bylo to ve vyučování a začala přesně kvůli tomu, že se vytáhlo téma o mutantech. A André... z nějakého důvodu byl jedním z těch, co se je snaží hájit.

Kai trochu zalitoval předchozího telefonátu. Stále v něm přetrvával pocit vítězství, ale po tom krátkém rozhovoru se spolubydlícím nějak povadl. Neudělal přece nic špatného, ne?

Brzy byl ve výtahu a vyjel na podlaží, na kterém byl pokoj Andrého. Sotva se však výtah otevřel, Kai spatřil zrzavého kluka přímo před sebou. Na sobě měl volné tričko a dlouhé kalhoty, rukama se opíral o berle a bylo jasné, že na jednu nohu stoupat vůbec nemůže, zatímco druhou má taky ještě v obvazech.

„Ty už můžeš sám chodit?" zeptal se Kai, aniž by se snažil zakrýt starost ve svém hlase.

André něco zamručel. „Nechtěl jsem být pořád v pokoji. Je tady na konci chodby pár křesel u stolku, asi pro návštěvy. Můžeme jít tam."

Kai přikývl a následoval ho.

Návštěvní hodiny měly brzy končit. Za okny byla tma, a tak Kai místo výhledu viděl ve skle odraz sám sebe.

André prudce dosedl do křesla a opřel si berle o opěradlo. Počkal, až se posadí i Kai, ale do očí se mu nedíval. „Nakonec jsem to dokázal vysmlouvat tak, že mě už zítra propustí."

„Vážně?"

André přikývl. „Ale budu muset stále odpočívat, takže do školy ještě nepůjdu. Asi strávím pár dní doma."