The longest dream of my life (CZ)

7. kapitola

Hned jakmile zazvoní na konec poslední hodiny, rychle házím věci do tašky a vybíhám ze třídy. Nechápu proč tak panikařím, ale nějak tomu nedokážu zabránit. Mé nadpřirozeně rychlé tempo se však zastaví hned u skříňky. Tak moc se potím, že prostě nejsem schopen ji odemknout. Asi v té chvíli mi dochází nervy. Vší silou mrštím klíči o zem a oběma rukama se opírám o řadu skříněk. Snažím se zhluboka dýchat a otírám si pot z čela. Zrovna když své naštvání hodlám dovršit kopnutím do jedné ze spodních skříněk, někdo mě jemně chytá za rameno. Čekám, že to je nějaká učitelka, a proto se rozhoduji neotáčet se. Třeba si bude myslet, že je to jen klasické puberťácké naštvání typu "Máma mi nekoupila Iphone" a nechá mě být. V tom se ruka z mého ramene přesune zhruba doprostřed zad a po svém boku spatřím Finna. Rozpačitě uhybám pohledem. I za ten krátký okamžim si však všímám ustaraného výrazu a bolesti v jeho očích. "Co se stalo?" Vrtím hlavou a skláním se pro klíče. Udivuje mě, že se po tak silném nárazu neroztříštily. Roztřesenou rukou se opět snažím trefit se do zámku. Najednou se Finnova ruka přesouvá z mých zad až mojí ruce a opatrně mi klíče odebírá. Narozdíl ode mě mu jejich použití nedělá žádný problém. Přes sucho v puse tiše poděkuji. "Odpovíš mi?" Udivuje mě, že se za tak krátkou dobu stihl tolik vytočit. Jeho hlas už nezní jen ustaraně nebo netrpělivě , ale spíše naštvaně a uraženě. Z ničeho nic třískne pěstí do skříněk tak silně a nečekaně, že leknutím uskakuji. "Hele, o co ti jde?!" Už skoro křičí. Tím mě naštve. Co on na mě má co křičet? "A o co jde tobě?!"odpovídám stejně hlasitě. Jen u toho nemlátím do skříněk. Uraženě si odfrkává a přistupuje blíž ke mně. Zabodává mi prst do hrudi tak silně, až to bolí, ale taky mám nějakou hrdost, takže místo couvnutí jen stojím na místě a snažím se udržet pevný výraz. Finn dlouho nečeká a pokračuje. "Mně jde o to, že na mě doma čeká ne zrovna milý přivítání v podobě naštvanýho otce, kterej mi po hodinový přednášce nejspíš přidá novou barvu na ksicht a ty si tady hraješ na ublíženýho! Myslel jsem, že se aspoň od tebe dočkám nějaký podpory. Asi jsem se zmýlil." Asi bych měl rychle reagovat, začít do něj strkat, nebo na něj křičet stejně hlasitě jako teď on křičí na mě. Místo toho ale jen zkameněle stojím na místě a chce se mi brečet. "Promiň. Nevěděl jsem to." Mumlám. Naštvaný výraz v jeho tváři střídá překvapení, ale bohužel pro mě tam dlouho nezůstává. "Co jsi nevěděl?" V té chvíli mě napadá, že byl asi tak naštvaný, že ani nepostřehl co mi říká. A napadá mě, že by byl,asi radši, kdybych to nevěděl. Proto jen sklápím hlavu a tiše odpovídám: "Nic. Radši nic." Rychle si vytahuji věci ze skříňky, obouvám se a vybíhám ze školy. Až když jsem za rohem, trochu zpomaluji. Pak za sebou opět slyším jeho hlas. "Jacku! Počkej!"