Láska na první uvěznění // Petr Pavel x Y/N

1

Vše šlo hladce, až do té doby, než jsem otevřel těžké zdobené dveře, které mě vpustily do Vladislavského sálu. Tam jsem si teprve uvědomil, jaké má můj plán mezery.
„Uhhh, co teď ", mumlám si pod vousy, když se snažím najít cestu ven z téhle opilými lidmi přeplněné místnosti. Podle plánu, který mi připravil můj tým forenzních specialistů, jsem měl dále pokračovat do generálovy ložnice a najít tam vstup do složitého podzemího komplexu, kterým se dostaneme do bezpečné vzdálenosti od našich budoucích pronásledovatelů.
Na tuto situaci mě ale můj tým nepřipravil. Držím se u stěn, nechci na sebe přilákat zbytečně pozornost, a snažím se otevřít každé dveře, na které narazím. Povědomí o tom, kde se může nacházet generálova ložnice, nemám.
Sál má na délku dobrých sovětských padesát metrů a na každém se nachází jeden opilý zřízenec téhle zadlužené „demokratické" země. Kdybych to tady chtěl zapálit, potreboval bych takovejch dobrejch třicet litrů benzínu...
Dvííř, slyším ten opojný zvuk, který je rajskou hudbou pro mé hříšné uši. Právě se mi podařilo otevřít středně velké, honosně zdobené smrkové dveře s nápisem Prezidentská ložnice. Hmmm, zajímalo by me, co bude asi tak uvnitř.
S ladnosti slimáka plazícího se po hlávkovém salátu, kterého čeká solná smrt, vklouznu polootevřenými dveřmi dovnitř. Jednu ruku přiložím na rám dveří, jakoby toto malé gesto mělo utišit skřípání . Jakmile uslyším klapnout zámek ve dveřích, otočím se směrem do dosud neprobádané černoty a vypustím dlouhý výdech.
No dobře, to bychom měli, říkám si pro sebe během hledání baterky v mém saku. Z téhle místnosti musí vést ještě nějaký druhý východ, než ten, kterým jsem se sem dostal. Potřebuji se dostat hlouběji do hradu, tam se totiž, podle mé mafiánské intuice, kterou jsem trénoval dlouhých osm let na přísně tajné mafiánské škole, má nacházet sám generál alias prezident alias Petr Pavel.
Převracím naruby celé mé na míru šité sako, ale baterka nikde. Zkouším dokonce i skryté všité kapsy na vnitřní straně rukávů, bohužel po baterce ani stopy. Naštěstí i na tuto situaci mám výcvik.
S rukama nataženýma před sebou se belhám tmou k místu, kde by se tak mohli nacházet dveře a stěna s nimi sousedící a na ní poté i spínač světla. Po hledání baterky jsem naprosto dezorientovaná. Udělám pár nejistých kroků do tmy, ale následně zakopávám o neznámý předmět a kácím se k zemi.
„Kdo je tady!" vykřikne pro mě moc známý hlas a hned nato následuje menší oslnění zapnutím lampičky na nočním stolku. Mé tělo reaguje jako první, dokonce dříve, než se stačím zorientovat v prostoru. Bleskurychle rozevíram své sako a má ruka míří ihned k levé všité kapse na vnitřní straně, kde se nachází plynová maska a chemická bomba. Odtrhnu závitku bomby a hodím ji směrem ke zdroji světla, přitom se snažím co nejrychleji si upevnit masku na obličeji. Stále jsem lehce oslněn ale zvedám se ze země a začínám se orientovat v prostoru.
Místnost je velká a stropy vysoké, to jsou dvě hlavní věci, které mě zajímají. V mé blízkosti ze nachází pouze čtyřnožka, tu odkopnu lehce stranou, a postel s generálem, který vedle ní vrávorá s rukávem přiloženým přes oči. Neztrácím čas a raznými kroky mířím k němu, cestou zručně vyndávám ze saka další věcičky, jimiž jsou: konopný provaz, pytel a taser gun, kdyby pan prezident nechtěl spolupracovat, protože je pořádný kulišák.
Až tak snadné jsem si to nepředstavovala, pomyslím si předčasně u rozmotávání provazu v přímé blízkosti kuckajícího generála, který mě malou chvíli po této bláhové myšlence udeří plnou silou do břicha. Bolest se tak ostrá, že si ihned raněné místo přikryju rukama a Krymsky zakleju. To generála ale vůbec nezarazí a mé nestřežené chvilky využije dalším útokem, přesněji mafiánsky řečeno, použije svoji pěst k vyražení mých zubů.
Mé tělo po schytání pěsti do spodní čelisti mého nádherného obličeje ihned následovalo směr letu mé hlavy tak intenzivně, že jsem zády narazila do oné čtyřnožky, kterou jsem před chvílí něžně odsunula stranou.
„Do Stalinovy padající rakve," zakleju při odplivování krve a kousku keramického zubu a zjišťuji při tom, že má čelist nedrží úplně na místě, tak jak by měla. Tupá bolest mi vystřeluje až do spánků. Můj stisk ale zůstává stale pevný, a to i po tak těžkém kardiu, takže ve své dlani stále nalézám pytel a taser gun.
S menší námahou se pomocí čtyřnožky zvedám na dvě nohy a s rukou stále přiloženou na břiše se pomalu šinu k panu prezidentovi, který se s kuckáním přibližuje ke dveřím, které vedou zpět k Vladislavskému sálu.
Neztrácím čas a na nejistých nohách a s palčivou bolestí v čelisti se rozbíhám, taser gun připravenou v levé ruce k okamžitému použití. Generál se přede mnou otočil za zvukem mých bot klapajících o dřevěné parkety a zaujmul obrannou pozici, jenže já jsem vyuzil výhody zraku a jeho pěsti jsem se kotoulem vyhnul. Po překulení jsem profesionálně namířil zbraň na generálova nechráněná záda a vystřelil. Pan prezident se chvíli snažil vzdorovat ale pak jak švestka (karlátko) spadl k zemi.
Přes hlavu mu rychle natahuji pytel a při tom se po místnosti snažím najít lněný provaz, který mi během našeho epického souboje upadl někde na zem. Po delším hledání ho spatřím až u nohou čtyřnožky, která tvrdě odnesla můj pád. Naprosto jsem ale ztratila pojem o čase a tak mi ho připomíná až naléhavé bušení na dveře ložnice, které přerůstá až do silných nárazů vůči nebohým pantům dveří.
S provazem v ruce belskurychle svážu generálovi Puškinovým uzlem ruce a obzvlášť důkladně nohy, kdyby měl náladičku mi v podzemním labyrintu utéct.
Pak ho s námahou vyzvednu do náručí a mířím kulhavým krokem k velké barokní skříni s biblickými výjevy. Dveře do Vladislavského sálu vidím ve svém periferním vidění doslova skákat a tak co nejrychleji přistoupím ke skříni z pravého boku. Rukou se snažím na zadní straně najít menší výklenek.
Skříň se najednou, na muj vkus, rychle odsune a poskytne mi výhled na točité schodiště, kterým se dostaneme do podzemního komplexu.
Neztrácím čas a s generálem v náručí začnu sestupovat do hlubin, slyším však za sebou už jen potiché zaklapnutí zámku na skříňovém vchodu a po pár chvílích následuje i zvuk dveří dopadajících na dřevěnou podlahu.
-------------------------------------------------------------
Helou helou, chci vám jen sdělit to, že se nesnažím zneuctít Českou republiku nebo našeho prezidenta.
Snažím se jen přiblížit politiku mladším generacím (věřte mi pls).
Jsem něco jako Dominik Feri, jen s tím rozdílem, že mě nepřitahují děti ❤️