tvůj poslední výdech✨️ [stalin27🧿]

cítím se fakt low [9]

Calin
Po okolí se rozléhá zvuk pištících fanynek. Dnes je koncert ve kterém s Petrem poprvé zazpíváme naši novou píseň růži. Bojím se, že s Petrem nedáme písni správné emoce, protože se bojím mu otevřít. Bojím se budoucnosti, ve které možná Petr nebude.

Upravím si sako a zhluboka se nadechnu. Vyběhnu pár schodů a ocitnu se na pódiu. Fanynky jásají a já jim všem zamávám. Za nedlouho na pódium vyběhne i Petr s širokým úsměvem. Úplně jsem skamenil. Stojím a zíram na něj, při tom se mi ale srdce rozpadá na miliony malinkých kousků.

Petr přišel k mikrofónu a mávl rukou, abych za ním přišel. Došel jsem tedy k mikrofónu.
,,Tahle píseň je složena mím oblíbeným skladatelem...Calinem!" Ukáže na mě a všichni začnou tleskat a pištět. V břiše mi poletují motýlci a na tvářích mi tančí teplé mráčky, jistě se červenám.

Petr ukáže palec na zvukaře a píseň začne znít.
,,Ahoj kotě," začnal jsem zpívat, koukl jsem se do Petrových očí a náhle jako bych měl v hlavě prázdno, zapoměl jsem text. Všichni se nachápavě otáčejí kolem sebe. Nejde to, nedokážu s ním zpívat, přes to co cítím, když s ním nemohu být. Pohlédl jsem na diváky a pak utekl pryč.

Posadím se na lavičku za pódiem a slyším rozruch diváků. Všimnu si, že Petr běží za mnou.
,,Brácho co se stalo? Písně nikdy nezapomínáš a už vůbec ty tvoje." Posadil se vedle mě.
,,Nevím v hlavě mám zmatek."
Zamumlal jsem.
,,Je to kvůli....nám?"
Koukl jsem se mu do očí.
,,Ne vlastně..ne tak úplně."
,,Myslím, že to oba cítíme stejně." Řekl, přiložil mi ruce na tváře a přitáhl si mě k jeho rtům. Potom jsme se políbili.
,,Měli by jsme jít." Zasmál jsem se když jsme se odtáhly.
,,Máš pravdu." Uznal Petr

Přiběhli jsme na pódium a zpívali. Byla mezi námi chemie, ačkoliv jsem z ní ve škole skoro propadl, tohle jsem poznal. Jako by jsme byli jen my dva, my dva proti celému světu. Jako by v tu chvíli zmyzeli všechny překážky a my si společně mohli užívat. Těžko se mi uvědomuje, že je to možná naposledy.

Diváci hlasitým potleskem ukončily naší píseň a na pódiu už nám zas přilétli dárky od fanynek. Usmál jsem se na Petra a ten mi úsměv opětoval.

Koncert skončil a já už jsem na cestě domů. Byl to nejlepší koncert, co jsem kdy zažil.
,,Caline!" Uslyším v dáli. Otočím se za hlasem a všimnu si běžícího Petra.
,,Ja-jak se máš?" Zastaví u mě a nervózně začne.
,,Dobře," usměju se.
,,Já..chtěl bys se mnou třeba..chodit?" Zastavilo se mi srdce. Samozřejmě že bych chtěl.
,,Nemůžu, promiň." Řeknu a rozběhnu se domů. Proč to musí být tak složité? Proč ho teď nemohu mačkat v náruči?