Staying up [Shingeki no Kyojin]

Staying up

Zvuky mých kroků se odrážely od kamenných studených stěn hradu. Konec konců to byla pro mě normální věc – ponocovat. Stejně toho hodně nenaspím a Petra se zdála velice unavená, tak jsem to dneska vzal za ni.

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že moje ponocování k ničemu dobrému nepřivede, ostatně, tuhle větu jsem si už říkal hodně let a nijak se na mně neodrážel nedostatek spánku. Tch, tak co, podle slov Hanji potřebuje člověk různé množství hodin spánku a já patřil mezi ty, kterým stačili i tři hodiny. Hlavně jsem nechtěl, aby ponocovali ostatní, protože se to značně dokáže zhoršit na jejich výkon jak při úklidu, tak i v boji.

Největší starosti mi ale dělal ten malý spratek Eren, který se v posledních dnech tvářil jako poloviční mrtvola. Jeho černé kruhy pod očima a nálada pod psa někdy měla vliv i na mé vlastní nervy, takže to dopadalo tak, že jsem mu pár krát vrážel. Uvědomoval jsem si ale, že to je věc, kterou vůbec nechci dělat. Nechci ho ani takového vidět. Když jsem se ho ale ptal co se stalo a proč s každým dnem vypadá mrtvolněji a mrtvolněji, nechtěl odpovídat. Nechtěl jsem mu rozkazovat, nechával jsem si to na poslední chvíli. Věděl jsem, že by z něj ta hodná duše Petra dokázala něco dostat, třeba mu i zaměnit mateřské teplo, ale nic nefungovalo. Co ten spratek po nocích dělá?

Obešel jsem většinu hradu a zbývala mi už jen jedna jeho část – suterén, cela Erena. Nepatrně jsem povzdechl a s olejovou lampou v ruce začal kráčet dolů po schodech. Na stěnách se mnou dolů kráčel můj stín, než zmizel díky ještě dalšímu zdroji světla – Erenova lampa.

„Proč nespíš?"

Hoch s hnědými vlasy, sedící na posteli se otočil a pohlédl na mě smaragdově zelenýma očima, pod kterými se zračily černé kruhy od nedostatku spánku.

„Nechce se mi," odsekl a otočil se do své prvotní pózy.

„Nemel píčoviny, spratku." Viděl jsem, jak se nepatrně napjal, když uslyšel mé kroky, blížící se k cele.

„Máš kruhy, jakoby tě někdo každou noc mlátil do obličeje a ty říkáš, že nechceš spát," dodal jsem, když jsem otevřel celu a vešel k němu dovnitř, aby se necítil diskriminovaně. Ne každému by bylo příjemné, kdyby se na něj lidi dívali přes mříže cely.

„Nechci."

Tch, asi ho pár krát budu muset zmlátit, abych ho přinutil ke spánku, ale rozhodl jsem se využít svoji pozici nadřazeného.

„Přikazuju ti, aby jsi mi pověděl, proč ponocuješ." Teď neměl jinou možnost, než mi to všechno povědět.

Chvíli se zdálo, že hluboce přemýšlí nad svojí odpovědí a neví co má přesně říct, než se z jeho úst vydralo: „Jak můžu spát, když se mi nezdají sny. Mám jen noční můry."

„To jsou natolik nepříjemné?" dotázal jsem se a přistihl se na myšlence, že mu teď dělám zkurveného psychologa. Kam jsem se to sakra dostal.

„Jsou."

Dal jsem oči sloup, protože jeho vyjadřování odpovídalo úrovni komunikace titána.

„A co třeba podrobněji mi o tom něco povědět?" pobídl jsem ho, i když jsem neměl nějak náladu celý večer trávit tím, že budu poslouchat dospívající problémy tohodle spratka. Z druhé strany, druhá část mě, víc obdařenější city a nějakou tou menší empatií, mu chtěla vyjít vstříc a hlavně tomuhle klučinovi pomoct. Konec konců, záleželo mi na něm. Nejděsivější bylo ale to, že jsem netušil na kolik.

Eren se tiše díval někam na zem, než jsem se přesunul přímo před něj a klekl si, abych se mu podíval do obličeje. Eren na mě upřel své zářivé oči a já ho povzbudivě poplácal po rameni.