Jmenuji se Donnie a jsem pes (husky). Celý svůj život jsem odstartoval ve psím útulku, ze kterého jsem se zdejchl a stal jsem se denním psím podmostským trampem. Mé zážitky nebyly nic moc, teda jednou přišla ta první psí láska.
Právě pod tím mostem jsem ji potkal. Hotový anděl... krásná a usměvavá, kdežto problém se nalézal v tom, né že by nebyla dost vyvinutá na štěňátka (to měla dobré), ale... (chcíle napětí).... byla člověk. Vlastně jsme se potkaly, když jsem se toulal po silnici právě pod tím mostem. Jak mě tak chytila před tím kovovým monstrem a odnesla mě stranou, okamžitě jsem věděl, že jsme svoji. Pokládá mě na zem. Hladí mě. Usmívá se. A.... chystá se odejít. Jenže já jsem jí tak poštěkaný v hlavě, že mě to automaticky, psím stopařským čichem, který právě vycítil dobrého člověka, táhne v její trajektorii.
Jdu tedy za ní. Neotáčí se. Dokud se nezastaví u jakýchsi dveří. Vchází dovnitř. Chci jít za ní. Nestihnu to. Stoupám si ke dveřím. Začínám na ně škrábat a skákat. Škrabu... Nic. Teď si všímám okna. Lezu na něj. Jestli ji vidím? Jop. Jestli ona mě? Nep. Začíná se stmívat. Každou chvílí bude tma a zima. V hlavě mi najednou štěká... tak něco dělej ať tu nestojíš už na věky zmrzlí, nebo vyhladovíš! Začínám tedy dost nahlas štěkat. Nic. Dlouho nic. Ale co... pro ni jsem schopný i v klidu zemřít. A málem by tomu tak bylo. Začínám mít šílený hlad. Tma a zima. Čím víc mrzne tím větší je hlad a šance na přežití se mě taky čím dál více zmenšují.
Najednou.... Přichází k oknu. Chce zatáhnout. Jenže já, jako bych snad vstal z mrtvých, začínám škrábat po okně tak divoce, že si mě konečně všimla. Bere mě k sobě a celou noc, až do rána, se o mě stará. Snažila se, celou dobu, najít mého majitele, dokud si neověřila, že nikomu (zatím) nepatřím. Jen pak další den jde do útulku, že si mě chce nechat jen a jen pro sebe. Od té doby jsme svoji. Jó, člověk je nejlepším přítelem psa.
