.....

Kdysi jsem byla slabá. Mívala jsem strach a byla jsem zvyklá padat k zemi. Neměla jsem nikoho. Nikoho, komu bych mohla věřit. Měla jsem strach zvednout pohled, protože jim to mohlo přijít drzé. Mohli mi ublížit. Mohli mi ubližovat znovu a znovu, protože věděli, že se nebudu bránit. Tehdy jsem se prostě jen stočila na zemi do klubíčka a přijímala bolest jako svoji poslední přítelkyni. Jedinou, která byla stále se mnou i v těch nejtěžších chvílích. Ztrácela jsem naději. Ztrácela jsem sama sebe. Už jsem ztratila i důvod žít. Ve tmě jsem sklonila hlavu a chtěla jsem jen naposled zvednout oči, abych se rozloučila se vším co jsem nedokázala ochránit.

A právě v tu chvíli jsem v temnotě mého umírání něco zahlédla. Byla jsem unavená... Tak unavená... Chtěla jsem jenom sklonit hlavu a už unavená víčka nikdy nezvednout, ale něco na tom mi to nedovolilo. S tou největší námahou jsem na to zaostřila.

Byly to oči. Zelené oči. Nádherné oči. A to, co jsem z nich cítila... Bolest... Bezmocnost... Smutek... Nenávist... Strach...

Ty oči... Ty oči byly stejné jako ty mé. Byla jsem možná hloupá. Možná jsem byla naivní po tom všem co už jsem ztratila, ale nemohla už jsem jen tak sklopit víčka. Byly to právě ty oči, které mě donutily se nevzdát, vstát a znovu bojovat. Byly to tvoje oči, do kterých jsem se plná naděje zahleděla a něco si slíbila.

Slíbila jsem si, že už se nikdy nevzdám. Že už nikdy nepoklesnu v kolenou. Že už nikdy nebudu slabá. A že už nikdy nebudu plakat. Věděla jsem, že kvůli těm očím, kvůli tvým očím budu bojovat a ať půjdeš kamkoliv, já půjdu vždycky za tebou...

Tehdy jsem vložila své poraněné srdce do tvých rukou.

Tehdy jsem udělala největší chybu svého života.