Pure

Prolog

     ,,Kde ksakru jsi?!'' Řekla naštvaně matka, chytla se kořene nosu a stiskla oční víčka pevně k sobě.
     ,,Říkala jsem ti, jak je tahle večeře pro tvého dědečka důležitá Isabelle, je tu jeden z jeho největších sponzorů a ty jdeš pozdě.'' Frustrovaně vydechla a bokem se opřela o bar v jedné z nejluxusnějších restaurací v New Yorku. 
     ,,Omlouvám se, v práci se to všechno sypalo, nemohla jsem jen tak odejít.'' Řekla jsem se zrychleným dechem a na poslední chvíli jsem se snažila zakasat svoji pastelově růžovou košili do černých kostýmkových kalhot. Lehce rozcuchané kaštanově hnědé vlasy mi lemovaly rudé líce a lehce orosené čelo. Běžela jsem. Moc dobře jsem věděla, jak je tahle večeře důležitá a moc dobře jsem věděla jaký průšvih bude, když to nestihnu včas. Děda je velké zvíře co se týče podnikání a tohle pro něj byla velká příležitost, nemohla jsem mu to překazit kvůli prkotině v práci. Matka mne chytila za rameno, lehce jej stiskla a druhou rukou mi odhrnula pramínek vlasů z obličeje.
     ,,Přišla si o předkrm a polévku. Momentálně probíhá debata než přinesou hlavní chod. Objednala jsem ti grilovaného lososa s vařenou zeleninou.'' Usmála se a snažila se mi upravit špatně zapnutou košili. Oblékala jsem se docela narychlo na záchodech v práci a očividně jsem se oblékla špatně. Lehce jsem zvedla koutky do malého úsměvu.
     ,,A teď už pojď.'' Šeptla mi. Jednou rukou mne popadla za zápěstí, do druhé uchopila martini, které jí nachystal barman a táhnula mne směrem ke kulatému stolu uprostřed sálu.
     Tohle místo bylo kouzelné, všude byla spousta převislých rostlin a malých světýlek, které připomínaly světlušky. Celkově to tady vytvářelo dojem vílího začarovaného lesa. Vzduchem se linul zvuk cinkajícího příboru o porcelán a povídání lidí, které vedli konverzace o bůh ví jakých důležitých tématech. Došly jsme s matkou ke stolu a hned se na mne otočilo několik párů očí.
     ,,Omlouvám se za pozdní příchod, zdržela jsem se v práci.'' Řekla jsem s úsměvem a lehce pohladila dědu po rameni, chytil mne za ruku a mírně ji stiskl. Usmála jsem se na hosty u stolu a zarazila jsem se, když jsem pohlédla do očí jednoho z hostů po pravici mého dědečka. Byl to někdo, koho jsem tady dnes večer nečekala, a přesto jsem se nemohla ubránit pocitu, že to takhle mělo dopadnout.
     Hnědé vlasy, které byly ledabyle učesané a padaly mu do obličeje. Medové oči orámované těmi nejhustšími, nejčernějšími řasami. Nejroztomilejší ďolíčky, které mu dodávaly ten nejnevinnější vzhled, co jsem kdy viděla. Úsměv jako z reklamy na zubní pastu. Bílá košile s rozepnutými dvěma knoflíky na hrudi, lehce napnutá přes jeho svaly na rukou.
Byl to on. Muž, který mne posledních pár měsíců dováděl k šílenství a to nejen přes textové zprávy. 

Mattheo Evans.