Když jsme koukali na hvězdy

44. - KAYLA

 „I had all and then most of you, some and now none of you. Take me back to the night we met."
- Lord Huron

Od toho dne ve škole uplynulo už devět dní. Dlouhých devět dní, které jsem strávila ponořená ve svých myšlenkách. Nate mě pořád přemlouval, abych s ním někam šla, ale já na to vůbec neměla náladu.

Většinu dní jsem strávila buď doma s Addy nebo ve vile u Georgie.

Addy mi za těch pár dní přišla o něco klidnější, za což jsem vděčná. Bála jsem se odjet na týden do Evropy a nechat jí tu i s jejími démony samotnou. I když to popírala, něco mi říkalo, že našla někoho, s kým jí je dobře.

Georgia oproti tomu byla každým dnem nervóznější. Donutila mě jít s ní ke kadeřníkovi.

„Co když tam opravdu bude, Kaylo? Co když tam bude čekat a já bych vypadala jako bych vylezla z popelnice? To se nesmí stát." Už jen z toho, že mě oslavila jménem, mi bylo jasné, že je nesvá.

„Navíc by ses sama mohla trochu střihnout, už máš vlasy dost dlouhé. Četla jsem, že touhle dobou je v Řecku ohromné vedro, takže ti určitě bude příjemnější, když si je necháš trochu zkrátit."

„To je pravda," přizvukovala jí na mikádo ostříhaná kadeřnice s piercingem v nose.

A tak jsem svolila a nechala si vlasy o pár centimetrů zkrátit. No, vlastně spíš o dvacet centimetrů. Když jsem vyšla z kadeřnictví, měla jsem je těsně nad lopatky.

„Moc ti to sluší, zlatíčko," pochválila mě Georgia. Když jsem se pak doma podívala do zrcadla, usmála jsem se na sebe. Potřebovala jsem změnu víc, než jsem si myslela.

Celý dnešní večer trávím doma na podlaze svého pokoje. Addy se válí po mojí posteli a přemítá nad tím, jak romantické bude, až se tam Georgia setká s Charlesem.

„Vždyť ji ani neznáš," podotknu, zatímco po šuplících hledám plavky.

„A to je rozhodně chyba. Tolik jsi mi toho o ní řekla a mě mrzí, že ji neznám osobně."

Uculím se. „Hned jak se vrátíme, tě s ní seznámím, co ty na to?"

Nadšeně přitaká. „To budu moc ráda."

Když konečně vyhrabu dvoje plavky, přihodím je do kufru. Pak si stoupnu na nohy a začnu se přehrabovat ve svých tričkách, kterých se najednou zdá, že mám děsivě málo.

„Závidím ti, že na týden zmizíš." Její tón mě přiměje nechat toho, co zrovna dělám, a přisednout si k ní.

„Pořád můžeš jet s náma."

Zavrtí hlavou. „Tohle je vaše akce, já tu zůstanu a dohlídnu na rodiče."

„Kdykoli mi můžeš zavolat, víš to, viď?"

Přikývne. „Budu ti volat každý večer."

„Hlavně se mu vyhýbej, dobře? Zkus se držet míst, kde ho nepotkáš."

Nemusím ho ani jmenovat, aby věděla, o kom mluvím. „On si mě najde, když bude chtít. Vždycky mě najde."

„Neměla bych jezdit," zavrtím hlavou. „Měla bych tu zůstat s tebou."

„Tak to ať tě ani nenapadne, Kaylo Jacobsová! Pojedeš do toho blbýho Řecka a budeš svědky jednoho romantického příběhu. A až se vrátíš, budu tu na tebe čekat i se všemi drby." Na chvíli se odmlčí, než dodá: „A neboj, dám ti na Bena pozor."

Neřekla jsem jí o té puse, protože sama nevím, co si o tom myslet. Proč mě líbá, když chodí s tou blondýnou? A proč se tvářil, jako by ho ten fakt přímo mučil?

„S Benjaminem jsem skončila," odpovím rázně.

„Obě víme, že to není pravda, Kay. Od lásky se odejít nedá."

Dnešní večer je přesně takový, jaký by měl letní večer být. Sedím na proutěném křesle na terase, ozařuje mě měsíční svit a dýchám čerstvý vzduch. Mám na sobě jen jedny ze svých krátkých kraťasů na cvičení, velké tričko a pantofle. Vlasy mám spletené ve dvou francouzských copech, stejně jako ten večer před několika týdny, kdy jsem tady seděla s Benjaminem.

Ten večer jsem si poprvé uvědomila, jak se mi ve skutečnosti líbí.

Nasadím si sluchátka, pustím si playlist s písničkami od Taylor Swift a přitáhnu si kolena k bradě. A pak jen hledím do dálky.

Zítra ráno si chci jít zaběhat, pak si dám rychlou sprchu a zajedu pro Šmoulinku, abych ji zavezla k Benjaminovi. Včera večer jsem mu to napsala a on souhlasil. Nic víc jsme si nenapsali.

Když se vrátím do postele, je už něco kolem jedenácté v noci. Pořád se sluchátky v uších se položím na měkkou matraci, zavřu víčka a těsně před usnutím si přeju, abych ho ve snech potkala.

Aspoň dnes v noci.

Nezdálo se mi o něm.

Se zklamaným výrazem zamáčknu budík a ve zmačkaných peřinách se pokusím najít sluchátka, která mi v noci vypadla z uší. Vrátím je zpátky do krabičky a stejně jako každé ráno zamířím rovnou do koupelny. Celý dům je ztichlý. Rychle si vyčistím zuby, svážu si vlasy do drdolu a převléknu se do sportovního. Na paži si připevním pouzdro na mobil a potichu se vyplížím z domu.

Vyběhnu po své obvyklé trase a jak mi většinou kilometry doslova ubíhají pod nohama, dneska se vůbec nemůžu soustředit. Běžím spíš z určité setrvačnosti, vůbec si to neužívám.

Domů se vrátím zklamaná. Všechno mě bolí, ale ne z těch správných důvodů. Postavím se pod studenou sprchu, ale pořád na něj myslím. Jako bych se ocitla v kruhu, ze kterého se nemůžu vymanit. Jako by mě v něm lapil jeho úsměv a příslib budoucnosti, kterou jsme mohli mít.

A kterou si teď plánuje s jinou.

Osuším se a před zrcadlem si rozpustím vlasy. Rozčešu je a uvědomím si, že to je první ráno s kratším účesem. Líbí se mi to.

S rodiči jsem se rozloučila už včera ráno, protože na dva dny odjeli na služební cestu. Myslím, že si jen ve skutečnosti potřebovali na chvíli od práce odpočinout. Máma to chtěla kvůli Addy zrušit, aby tu nebyla sama, ale ujistila ji, že to ten den zvládne.

U kuchyňského stolu najdu Addy nad miskou jogurtu s ovocem. Má nohu přes nohu, jednou rukou drží lžičku a druhou mobil, do kterého se až podezřele široce usmívá. Když si mě všimne, rychle ho uklidí. „Dobré ráno," popřeje mi.

„Ty ho očividně už máš," uculím se. „Kdopak ti vykouzlil ten úsměv na tváři?"

Celá zrudne. „Nikdo, jen jsem se dneska dobře vyspala, to je celý."

Poznám, že lže, ale chápu, že po zkušenosti s Cameronem je opatrná. A já jsem šťastná za ni, že našla někoho, kdo jí po tolika letech vykouzlí úsměv na tváři.

„V kolik vám to letí?"

„V šest večer," odvětím. Uvařím si malé kafe a v rychlosti si namažu chleba. Usadím se s tím naproti Addy.

„Mluvila jsi s Benem?"

Jelikož jsem jí prozradila celý příběh o Šmoulince, přiznám jí tu včerejší zprávu. „Psala jsem mu, že mu dneska ráno dovezu Šmoulinku."

„A co on?"

„Napsal jen dobře. Nic víc."

Addy si povzdechne. „To mě mrzí, Kay. Je to vůl."

„No jo, jeho škoda," odvětím s úsměvem, který by nemohl být falešnější. Ve skutečnosti mi do úsměvu vůbec nebylo.