Prudce se otáčím a čekám než ke mně Finn doběhne. Když už je skoro u mě, rozhazuje rukama a volá: "Promiň." V tu chvíli se těsně přede mnou zastavuje a chytá mě za rameno. Asi bych měl ucuknout, ale nechce se mi. Jeho gesto mě naopak celkem těší což způsobuje náhlý úsměv na mé tváři. Finn mě chytá i za druhé rameno a já se usmívám ještě víc. Musím vypadat jako dement. Finn mhouří oči a nejistě naklání hlavu na stranu. Z toho nejistého výrazu a rukou na mých ramenou se mi srdce rozbuší jako o závod. "Z tvýho výrazu hádám, že je všechno v pohodě?" Začíná pomalu přibližovat hlavu a moje srdce bije čím dál rychleji. Než stačím odpovědět spojuje jeho rty s mými a já málem omdlívám. Přestože proto zřejmě nemám žádný pádný důvod, zadržuji dech. V tom se Finn odtáhne a usměje se na mě. "Tak zítra." Otáčí se a rozebíhá se směrem domů. Ještě chvíli tam jen tak stojím s pootevřenou pusou a vůbec nic nechápu. Nejdřív se ve škole porve proto, že mu někdo říká, že je teplej a pak mě tady líbá?? V tu samou chvíli bych mu nejradši nafackoval. Nesnáším když se takhle někdo chová. Zároveň mám ale zvláštní nutkání se za ním rozeběhnout a strávit zbytek života po jeho boku. A to to byla jenom jedna pusa.
Z myšlenek mě vytrhává kručení v břiše a nepříjemný pocit hladu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se na to pokusit zapomenout a jít domů. Celý zbytek dne pak přemýšlím nad tím, co se stane zítra.
1.verze: Finn se mnou do konce života nepromluví ani slovo.
2.verze: Zbije mě.
3.verze (nejméně pravděpodobná) bude to chtít zopakovat
4.verze (nejvíce pravděpodobná) bude dělat, jakoby se nic nestalo.
Nervózní a zvědavý se opět ubírám do říše spánku.
ČTEŠ
The longest dream of my life (CZ)
Fiksi RemajaJe večer 5. 2. 2075. Sedím na posteli celý v černém. V jedné ruce svírám fotografii, v druhé kapesník. Slzy se mi nekontrolovatelně valí z očí a hrdlo se mi stahuje neuvěřitelnou bolestí. Po několikáté se štípu do ruky, doufám, že je to jen sen a že...
