Nechtěná láska

kapitola 25

Už se nám blíží cesta na Hawai... Zdá se mi to od Japonska příšerně daleko... (Google mi nechce vypočítat, kolik to je km, takže máte smůlu, ale je to jen přes moře, takže to asi tak daleko není, ale v Zeměpisu nejsem moc dobrá :DD I já chci na hawaii! Chjooo...) Pořád jsem ještě ležela v posteli a přemýšlela. „Ohayo!" řekla Hiroki a přinesl mi nějakou snídani do postele. Nevím, co to bylo, ale vypadalo to vážně lahodně! „Co je to?" zeptala jsem se. „Havajské toasty. A jsou výborné!" řekl Hiroki. „Hiroki! Na Hawai jedeme až pozítří- počkat! Už pozítří?!" došlo mi to brzo... „Jo... Už pozítří... A Hotaru! Moji rodiče tě chtějí poznat!" řekl mi najednou. „Máme dneska přijet. Máma tě už zná, ale chce tě poznat i táta." Dodal. Dívala jsem se na něj jako vyoraná myš. „C-co?! Kdy ti to oznámili?!" řekla jsem vyděšeně. „Včera ráno, zapomněl jsem na to." „Cože?!!! Kdy? V kolik?" vstala jsem a otevřela skříň. „Okolo druhé hodiny, a je to tam asi tři a půl hodiny cesty. Teda pokud jedeš autobusem, pokud autem tak víc. Je to i podle provozu." „Cože?! Mě vždy připadalo, že je to tak hodina a půl když jsme tam jezdily s mámou!" křikla jsem. Nemáme to šanci stihnout! Je půl jedenácté a já se z toho asi hodinu budu upravovat. „Hiroki? Víš, že to nestihneme?!" křikla jsem po něm. „Najez se rychle a vyrážíme." Řekl mi a odešel. Rychle jsem se nachystala, namalovala, učesala, dokonce jsem si stihla i trošku navlnit vlasy, pak jsem si dala pěkné oblečení a šla dolů za Hirokim. Když mě uviděl, tak pískl. „Wow! Sluší ti to!" přiběhl ke mně a dal mi pusu. „Díky. Jdeme?" zeptala jsem se. Kývl a okolo jedenácté jsme šli na bus.

Už jsme nastupovali asi do čtvrtého busu. Právě jsme byli v nějakém hlavní městě na ostrově Honšú v Japonsku. Pokud se nepletu, jmenuje se Shizuoka. (Google mapy XD) Cestou se nic zajímavého nedělo, pokud neberu to, jak nějaký kluk okradl nějakou starou paní. Hiroki ho chytl a vrátil to. Takový gentleman. Měla jsem co dělat, abych se nesmála. Vypadal jako superman, když utíkal za tím klukem. Pak jsem si z něj ještě dělala srandu. „Jé! Nejsi ty Hotaru?" řekla nějaká mladá slečna, kterou jsem nikdy neviděla, ale i tak mi někoho připomínala. Měla černé vlasy a černé oblečení. Vypadala asi na dvacet, možná víc. Ale rozhodně se tak oblékala. „Já jsem Sayuri. Sayuri Furukawa." To jméno mi nic neříká... Ale příjmení má stejné jako já. Zakývala jsem hlavou do stran, jakože nevím, kdo to je. „Tak jinak. Pan Kiyoshi Furukawa." Řekla mi jméno mého otce... To znamená...! „Vy jste ta ženská, co přebrala mého otce mojí mámě!" křikla jsem po ní. „Nepřebrala. Tvůj otec mě začal balit a svádět, až mě jednou pozval na rande. Byl to fajn mužský. Nakonec jsme se do sebe zamilovali, ale když mi řekl, že je zadaný a má jedno dítě, rozešla jsem se s ním. Po té mi ohlásil, že se s tvou matkou rozvedl a zase mě překonala touha být s ním. Nakonec jsme se vzali a-" „Cože?!" skočila jsem jí do řeči. „Ano, před třemi měsíci jsme měli svatbu. Brzy to vidím na další dítě. Oh... mimochodem, jak se má tvoje máma?" zeptala se. Uhnula jsem pohledem a zkameněla. „Máma... má se dobře..." řekla jsem. Nechtěla jsem to rozebírat, asi bych se rozbrečela. Nějaká pitomá nána, která mámě přebrala tátu, si jen tak sem dojde a začne se mnou mluvit. Pak mi zkazí ještě více den tím, že mi začne mluvit o mámě. „To slyším ráda..." řekla a podívala se na nebe. Poté se zase podívala na mě. Hiroki mi dal ruku na rameno. „Jé, tohle je tvůj kluk? A kolik vám vlastně je?" zeptala se. „Ano je. Bude mi sedmnáct a Hirokimu taky." „Kdy?" Začala se vyptávat. „Hirokimu dvacátého-osmého července a mě desátého srpna." Odpověděla jsem. Jeho narozeniny jsou jedním z důvodů, proč jedeme na Hawaii. „Aha... Pěkný věk," podívala se na mobil a dodala: „Páni! To už je hodin... budu muset. Sayonara!" řekla a běžela někam pryč. Právě nám přijela tramvaj a tak jsme nastoupili. Zaplatili jsme si lístky a šli někam dozadu, kde byli volné místa. Nakonec jsme si na ně nesedli a pustili starší lidi. Bylo docela blbé se dívat na ty děcka, jak sedí a starší lidi stojí. Bohužel, taková je realita. Celou cestu jsem se nudila, proto jsem si dala sluchátka, jedno mě a druhé Hirokimu, a poslouchali Nightcore.