Pojď k mámě, Melanie!

Kapitola padesátá devátá

 „Policie! Jménem zákona, otevřete dveře!" nesl se zvučný mužský hlas chodbou domu. Zase.

Před dveřmi Melissina bytu stál houf lidí v policejních uniformách. Zase. Zabušení na dveře. Opakování výzvy následované tichem. Dva muži vpředu na sebe kývli, vyrazili dveře.

„Policie! Všichni na zem! Policie!" výkřiky se slévaly jeden do druhého, muži probíhali tichým bytem.

„Čistý! Čistý!" ozývalo se z kuchyně, obývacího pokoje, koupelny.

„Tady jsou!" zakřičel někdo. „Dva! Mrtvý!"

Najednou se celým prostorem prohnala vlna ticha a zvláštního klidu. Situace se změnila, nikdo nekřičel, nikdo se nikam nehnal. Míhání baterek ustalo, někdo rozsvítil světlo. Jeden z policistů v ložnici mluvil do vysílačky, žádal na místo techniky, sanitku a koronera.

„Na nic nesahejte!" varoval muže celkem zbytečně velitel zásahu.

Zbytek doby, než dorazil lékař to vypadalo, že se zastavil čas. Nikdo se ani nepohnul.

„Můžu jenom konstatovat smrt. U obou. Střelná zbraň." Lékař ze záchranky se podíval na Melissino tělo. „Je jí škoda."

„To už je naše práce," povzdechl si velitel. „Díky, doktore, můžete jet. Havrany zavoláme sami."

„Papíry vám pošlu." Lékař se kývnutím rozloučil.

„Šéfe, něco máme!" z kuchyně se přihnal jeden z techniků.

Velitel ho následoval k psacímu stolu.

„Tady!" Ukázal na obálku s nápisem: „Video se nahrává do počítače, pusťte ho od začátku."

„Na co čekáte?" zeptal se velitel a sjel muže pohledem.

„Mám to zapnout?"

„A mám to snad, do háje, udělat sám?!" vyletěl velitel.

Melissa seděla před kamerou na židli. Byla nervózní, potila se a byla zadýchaná. Několikrát se zhluboka nadechla a na okamžik zavřela oči. Pak se zadívala do kamery.

„Dvacátého osmého února letošního roku někdo zastřelil moji holčičku na baletním vystoupení. Nebyla jediná, byly celkem tři, kterým ten netvor sebral život přímo před očima jejich rodin. Policie ve mně prvním výslechem nebudila nijak dobrý dojem. Byla jsem přesvědčená, že ho nenajdou. Dodnes, půl roku po tom hrozném dnu, policie nikoho nenašla. Nemýlila jsem se. Chtěla jsem skončit se životem. Nechtěla jsem žít na světe, kde není můj malý andílek. Zapálila jsem byt, ve kterém stojíte." Melissa se rozhlédla a znovu se zhluboka nadechla. „Chtěla jsem, aby shořel i se mnou, ale nepovedlo se to. Pochopila jsem, že to má svůj důvod. Že mi život dal šanci, abych toho parchanta našla. Trávila jsem hodiny nad fotografiemi z toho večera, ale nemohla jsem na nic přijít. Nikdo se mnou nechtěl mluvit. Policie, ostatní rodiče, nikdo. Ani moje pátrání tedy nikam nevedlo. Dokud jsem nepotkala jeho." Melissa sklonila hlavu a setřela osamělou slzu, která se vydala na pouť po jejím obličeji. „Myslela jsem, že je to můj přítel. Jeden druhému jsme se svěřovali se svými pocity, byli jsme tu jeden pro druhého. Jeho dcerka byla druhou z těch tří, které přišly o život. Měli jsme společnou bolest, kterou jsme sdíleli. Jeden druhému jsme rozuměli. Trávila jsem s ním spoustu času, nabídl mi pomoc v pátrání, ale ani to nikam, nevedlo. Jednou jsme spolu byli celý večer v baru. Dost pil, já tolik ne, nebo, pila jsem i já, ne málo, ale pamatuji si ten večer přesně. Když jsem se rozhodla večer ukončit, nebyl schopný bez pomoci ani vstát ze židle." Melissa se usmála. „Doprovodila jsem ho domů a on se celou dobu omlouval za to, co mi způsobil. Myslela jsem, že je mu trapně za to, jak se opil. Za co se omlouvá jsem pochopila až mnohem později. Pomohla jsem mu do postele, sundala mu boty, kalhoty. Udělala jsem to, co by pro opilého přítele udělal každý. Hledala jsem něco, do čeho bych ho převlékla. Nevyznala jsem se v jeho bytě, byla jsem tam poprvé. Byt je hodně malý, z chodby vedou troje dveře. Jedny do pokoje, druhé do kuchyně třetí do koupelny. V pokoji jsem našla nějaké triko, převlékla jsem ho a on se při tom probudil. Znovu a znovu se omlouval, dokud zase neusnul, prosil mě, abych s ním zůstala, protože s tím vším nemůže být sám. Nechápala jsem ho, ale myslela jsem si, že prostě neví, co mluví. Postupně jsem na to skoro zapomněla. Náš vztah se časem měnil. Prohluboval." Nádech, výdech. Pokračovala a její hlas se nezachvěl. „Trávili jsem spolu hodně času. Opravdu hodně. Pak se z přátelství stalo víc. Byli jsme spolu v penzionu uprostřed lesů. Fyzické pouto se proměnilo v tělesné. Dovolila jsem si být šťastná, řekla jsem o něm kamarádce. Ještě ten večer jsem měla návštěvu od policie. Domovní prohlídka. Později té noci mi řekl, že prodává drogy, proto po něm jdou. Schoval si u mě tohle." Zvedla v ruce špinavou kosmetickou tašku. „Řekl mi, že jsou v tom drogy. Že se jich nemůže zbavit, protože ti, kdo mu je dali, aby je prodal, by ho zabili. Řekl mi, že mě miluje. Pak mě nechal samotnou před mým domem. Dal mi jen pokyny, že kdyby ho zatkli, mám se tašky zbavit. A hlavně o ní nemám nikomu říkat, ani ji za žádných okolností otvírat. Odůvodnil to tak, že by na obsahu byly moje otisky prstů a on mě chce chránit. Tři dny se neozval a já se rozhodla jednat. Měla jsem za to, že ho zatkli. Nedokázala jsem potlačit vztek a zvědavost. Tašku jsem otevřela. Uvnitř byla obálka. Nadepsaná jménem jeho ženy. Věděla jsem, že jsou rozvedení. Proč by jí tedy psal? Myslela jsem si, že je to třeba milostný dopis z doby, kdy byli manželé. Zajímalo mě, co tam bude, uznávám, na chvíli to rozptýlilo mé obavy i strach. A byl tam ten stejný dopis, jako teď leží vedle mého počítače."