Enemy roommates [1]

38. Překážky

Kai nakonec odmítl Deanovo další svezení na motorce, že prý se zpátky projde sám pěšky. Už dlouho si neudělal takovou procházku na protřídění myšlenek.

Protože bylo celý den zataženo, ani při večeru se obloha nezbarvila do mnoha barev. Kai šel chvílemi po kraji cesty, nebo různými cestičkami mezi domy, protože Facinora City bylo stavěné spíše pro auta, než pro chození pěšky.

S čím to vlastně souhlasil? Že bude za Deana špehovat Sheryl? Po té včerejší interakci Kaiovi připadalo, že už na tom jejich vztah nebyl tak dobře, jak se na první pohled mohlo zdát. Měl však pocit, že ať zjistí cokoliv, Deana a Sheryl to rozvrátí úplně. Dříve by si to možná skrytě přál a nenáviděl by se za to. Přál by si, aby byl Dean zase single a Kai měl alespoň pocitově zase šanci. A nenáviděl by se za to, protože to byla hodně sobecká věc, co si přát.

Teď mu však bylo spíše líto Sheryl. Vlastně i Deana. Věděl, jak moc o ní Dean dříve povídal... Kaiovi to dávalo pocit, že i přes všechny zlé věci v tomhle světě je nějaká šance, že v sobě dva lidé najdou něco skvělého. Ale teď o tom opět začínal pochybovat.

Ještě horší to bylo s ním samým. Tu přísahu sám sobě, že se ve škole nebude do ničeho příliš zaplétat, samozřejmě nedodržel. Nechtěl však o Andrém přemýšlet jako o rozptýlení od své práce. Ne... André... on byl něco víc. Pro Kaie určitě.

Když Kai dorazil na koleje, André už byl také zpátky. Vykoukl ze svého pokoje. „Nazdar,“ věnoval Kaiovi jeden ze svých úšklebků. „Kde jsi byl?“

Kai už se chystal zalhat, tak jako obvykle, ale potom si uvědomil, že vlastně nemusí. „Pamatuješ si Deana a Sheryl ze včerejška? No... tak Dean po mně chce, abych Sheryl sledoval, protože má pocit, že před ním něco skrývá.“ Oddechl si. Říct pravdu vlastně bylo mnohem snazší. A taky konečně nemusel všechno držet v sobě.

André se zamyšleně opřel o trám dveří. „Není to trochu... divný?“

Kai se ušklíbl. „Musel mě přesvědčovat, ať na to vůbec kývnu. Teda... nelíbí se mi to, ale Sheryl rozhodně není žádný Red-Eye v lidském převleku. Když to Deanovi pomůžu vyřešit, bude zase o něco klidnější a já budu mít v práci klid.“

André se však vyhnul Kaiovu pohledu. „Asi jo, když to říkáš.“

Kai si odložil boty i bundu a přistoupil k němu blíže. „Děje se něco?“

André se pro sebe ušklíbl. „Já jen... občas si říkám, že ta osoba, co mě nejvíc štve, jsem vlastně já sám.“

Kai se pousmál. „Tak to máme asi stejně.“

André zvedl pohled a podíval se mu do očí. Byla to jen krátká chvíle, potom ustoupil do svého pokoje. „Můžeš jít první do sprchy.“

„J... jo. Díky.“ I Kai zamířil do svého pokoje, aby si vzal věci. V koupelně mu to netrvalo příliš dlouho, ale když se tam po něm zavřel André, Kai přes stěnu uslyšel hlasitou hudbu. Bylo to něco z těch novějších žánrů, ale ke Kaiovi se dostaly spíš zvuky než melodie a také Andrého překvapivě dobrý hlas. Vlastně... Kai chvíli zapochyboval, jestli to vůbec zpívá André.

Po delší chvíli se dveře od koupelny otevřely a další písničky z playlistu se nesly i do chodby. Kai to nevydržel dlouho a otevřel dveře. „Nemyslíš si, že s tím rušíš ostatní?“

André vyhlédl z koupelny. Mokré zrzavé vlasy mu visely po tváři. Měl přes ramena přehozený jen ručník, který mu zakrýval většinu hrudníku, na nohou kraťasy a nad kotníkem novou širokou náplast, která zakrývala jeho stehy z operace. „Vždyť ještě nebylo ani deset hodin.“