Vivienne Leightová je šestnáctiletá dívka, která chce být milována a mít štěstí, ale štěstí se jí nedostává. Prochází peklem každý den, když je fyzicky a psychicky týrána svou matkou.
Torrence Henderson, nejobávanější vůdce gangu v Los Angeles, je c...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Lᴏᴄᴀᴛɪᴏɴ: L. A., Cᴀʟɪfᴏʀɴɪᴀ, USA
|VIVIENNE|
,,Mrzí mě to, nečekal jsem, že tohle udělá, já...Fakt jsem myslel, že tě má za něco jinýho než jen...,—"
,,Kurvu? Šlapku? Děvku?" dořekla jsem za Blakea mezi vzlyky.
,,Já vím, že ty děvka nejsi." usmál se na mě smutně a pohladil mě po stehně.
,,Pro něj ale jsem..." rozbrečela jsem se nanovo a vložila si obličej do dlaní. Tím, jak mi dal peníze, mě teď jasně usvědčil v tom, že jsem pro něj jen děvka jako ostatní ze Sins klubu.
,,Já mu domluvím,"
,,Ne! Už ho nechci nikdy vidět! Já pitomá, že jsem s tebou a Dannym jela k vám! Jenom mě sprostě využil a potom vyhodil!" zakřičela jsem a vystoupila z jeho auta. ,,Vzkaž mu, že v Sins končím! Už se mě nikdy nedotkne! Nikdy!" to byly má poslední slova.
,,Vivienne, on ti nedovolí, abys odešla, je to jeho klub. On rozhoduje o tom, koho z něj propustí." vysvětlil mi Blake. No já se rychle rozeběhla k mému domu. S pláčem jsem zamkla vchodové dveře, ani se nevyzula a zalezla rovnou do svého pokoje. Jen co jsem si ale lehla do postele, dolehlo k mým uším hlasité bouchání na dveře.
,,Kde jsi celou dobu byla?! Kam jsi šla? Kdo byli ti chlapi venku?! Okamžitě otevři dveře a vysvětli mi to! Jinak si mě nepřej, Vivienne!" řvala matka opileckým hlasem a nepřestala v bouchání do dveří.
Neodpověděla jsem, dál jsem plakala a křičela do polštáře a snažila se tak ze sebe dostat veškerý hněv, smutek a zklamání. Potřebovala jsem teď být sama, sama se poprat s tím vším a dát se znovu do pořádku, jenže matka si nedala pokoj.
Po nějaký chvíli se ji podařilo vyrazit dveře a vzápětí přiskočila ke mně. Chytila mě silně za vlasy a po zemi mě nimi tahala ven z pokoje. Prosila jsem ji, naříkala, ať mě nechá být, ale ona si očividně na někom potřebovala vybít svůj vztek.
Došla se mnou až do obýváku, kde mě shodila na zem. Začala do mě kopat a křičet po mně sprostá slova. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila si chránit aspoň obličej, jenže to odneslo břicho a záda, kde silnými kopanci vůbec nešetřila. Když byla opilá nebo nafetovaná, mlácení jsem se nikdy nevyhnula. Stačilo, abych se na ni jen blbě podívala a přistála mi facka.
Každý den jsem se ptala sama sebe - Kdy už to utrpení konečně skončí...?
